PRVNÍ ZPRÁVA OD PROTINOŽCŮ TOMÁŠ POKORNÝ

PRVNÍ ZPRÁVA OD PROTINOŽCŮ

Je krásný sluneční den, na obloze pár bezdůvodných mráčků, teplota kolem dvaceti, chlapi jsou v krátkých kalhotách, mladé dívky v ještě kratších. Typický zimní den v australském Sydney. Žena a já jsme vyrazili na nedělní procházku se psem k moři. Je to pouhé čtyři kilometry od nás, v australském pojmu prakticky za rohem. 

Všude samá zeleň, děti se kolem nás řítí na kolech a skateboardech, na hřištích se tvrdě bojuje mezi místními kluby jak v rugby tak ve fotbale. Pláž je posypaná lidmi, ale v moři jsou většinou jen surfaři, voda má totiž pouhých osmnáct stupňů, a to je na nás Australany příliš málo. „Dobrý den“, posadili jsme se ke stolku před oblíbenou kavárnou a hned mě zdraví jedna ze tří českých děvčat, které tu číšničí. Je to oblíbená oblast mezi českými studenty, kteří sem jezdí většinou na tři čtyři roky zdokonalovat se v angličtině. Tahle si mě pamatuje. Popíjíme kávu a díváme se na vlnící tmavomodrý oceán. Dnes je skutečně dost tichý, ale surfaři mají svoje místa, kde jim to docela slušně jede. Když jsem sem před šestačtyřiceti lety jako osmnáctiletý přijel, téměř všichni z nich byli Angloaustralané, dnes jich třetina má kořeny v Číně, Japonsku, Brazílii, Itálii či Řecku. Ovšem všichni se narodili tady a mluví tou, pro mnoho anglicky mluvících lidí nepochopitelnou, australštinou. Je to přistěhovalecká země, všichni jsme Australané a valná většina je na to hrdá. Na kousku pláže se teď rozjel improvizovaný kriketový zápas. Někdo přinesl pálky, karton od piva slouží jako branky, do kterých se koulař snaží vrazit tenisovým míčem, zatím neúspěšně. Těch co se snaží chytit odpálený míč je víc než má být, ale nikomu to nevadí. Kriket je tady nejpopulárnější celoaustralský sport, jinak je to sportovně rozdělená země – v jižních státech se téměř bez výjimky hraje australský fotbal, ve východních zase rugby a ještě více jeho obměna, která se nazývá rugby-liga. 

Slunce nás všechny tři stále více a více rozehřívá, na psa už je toho pomalu dost, je totiž černý a srst ho rychle zahřeje. Měl bych psát ji, protože je ženského pohlaví, ale myslím, že psovi je to jedno. Co je pro ni nejdůležitější je láska jejího pána, dobré žrádlo a nějaká ta zábava, třeba vyletět na kolemjdoucí bílou „fifinku“. Nemá totiž příliš ráda hezké a zvláště světlé vrstevnice, dá se říci, že její nechuť k nim je téměř rasistická. Často se musím omlouvat ustrašeným paničkám, že jejichž miláček je středem zájmu naší divošky. Psů tady za posledních dvacet let hodně přibylo, v naší ulici je jich teď sedmnáct oproti dřívějším třem. Myslím, že je to výsledek stále se zvyšujícího bohatství Austrálie. Lidé žijí stále lépe a lépe, mzdy jdou víc a víc nahoru, nezaměstnanost se drží kolem pěti procent, inflace se nevyšplhala přes dvě procenta. Jenom inflace za péči o naše čtyřnohé miláčky letí nahoru, že se člověk nestačí divit. Za návštěvu u veterináře to pod sto dolarů nejde. A vzhledem k tomu, že je tady plno živočichů, kteří se rádi do psa či kočky zakousnou, od klíšťat do nehorázně jedovatých hadů (o rasistických psech nemluvně), veterináři se tady mají lépe než plastičtí chirurgové. Alespoň ti, kteří praktikují ve velkoměstech.  

 Můj pes a já rádi chodíme na dobrodružné procházky do buše a už nejednou jsme se střetli s až dvoumetrovým plazivcem. A vzhledem k tomu, že z deseti nejjedovatějších hadů na světě jich osm jsou našimi spoluobyvateli, člověk si musí dávat pozor. Naštěstí náš pes je rodem lovecký, tak mě vždy předem varuje. Štěká na hada, ale drží se v bezpečné vzdálenosti. Pud v tomto případě hraje větší roli než zvědavost. Ovšem ne každý had se rychle odplazí, tzv. východní hnědý si jak na čtyřnožce tak na dvounožce pěkně vyšlápne. Či spíše vyplázne, brání totiž nejenom sebe, ale také své teritorium. V tomto případě je nejlepší vzít nohy na ramena. Přesto se my dva stále znovu a znovu vydáváme do ,,divočiny“, které, přestože jsme pětadvacet minut autem od středu Sydney (ano, to je za rohem), je kolem nás plno. 

Dáváme se na pochod zpět domů. Slunce už pomalu zapadá za kopce, pes asi přemýšlí o tom co bude k večeři a ženě začíná být zima. Se zapadajícím sluncem začíná padat teplota, už je jenom sedmnáct stupňů a to je pro typickou Australanku jakou je moje žena, příliš málo. A já se musím ještě spojit přes Skype se svou sestrou Terezkou, abych ji doporučil na jaký jazz, popřípadě divadlo by se měla v Praze jít podívat. Odebírám totiž „Prague Post“, a tam je téměř veškeré kulturní dění v Praze. 

 TEXT A FOTO-TOMÁŠ POKORNÝ SYDNEY 2014

Fotogalerie