Radost z vyhazování - ZUZANA PTÁČKOVÁ

S blížícími se (stále častěji) Vánocemi na mě padla poměrně novodobá tíseň. Ani ne tak z generálního gruntování, z toho už jsem dávno slevila. Ani z nakupování dárků, pečení cukroví, strojení stromečku či ze všudypřítomných koled. Ale z pomyšlení, kolik zbytečných předmětů mi zase ježíšek přinese. To jsem donedávna neměla. Vždycky jsem se upřímně radovala z dárků, ať už byly jakékoliv, a těšilo mě, že někomu stojím za to cokoliv pořídit, zabalit a věnovat. Nevím, co se to se mnou stalo, ale člověk zjevně jednou dospěje do stádia, že pomyslná i skutečná kapacita jeho potřeb je naplněna. Představa dalších svícínků, svíčiček, andělíčků, mejdlíček, mističek, váziček, košíčků a hrníčků ve mně vyvolává paniku. Asi je to ošklivé a nevděčné, ale musím si přiznat, a chystám v tomto směru i comming out, že už nechci ani jeden lapač prachu. A rovnou dodávám, ač je to možná přízemní, že už vážně nechci nic, co se nedá vypít nebo sníst. Protože všechno ostatní už bude doma navíc. 

Uvědomila jsem si to definitivně ve chvíli, kdy se mě mí blízcí ptali, co bych si přála k narozeninám. Ostrovtipně jsem odvětila, že bych si přála všechno nejlepší a hlavně hodně zdraví. Odpověď je neuspokojila, protože to mi samozřejmě zajistit nemohou. Můj manžel v podobných situacích odpovídá, že chce, abychom na něj byli hodní. Což je stejně nejapné a navíc zbytečné, protože na něj hodní jsme, aniž by si to musel vyžádat. 

Když jsem se zcela náhodou se svými pocity svěřila kamarádce Markétě a postěžovala si, že vlastně nevím, co poříditelného nebo proveditelného by mi udělalo radost, protože vlastně všechno zaplaťpánbůh máme, zaplanula jí v oku jiskra porozumění a svěřila mi, že i ona má fobii z dalších zbytečností, které by měly přibýt do domácnosti, a vyzradila svůj recept. Pravila: „My když si s Martinem chceme udělat radost, tak jdeme a něco vyhodíme do kontejneru.“ Užasla jsem nad jednoduchostí takového úkonu a současně jsem si potvrdila, že jsme se zkrátka v životě z období shromažďování přehoupli do období zbavování se. Eufemisticky řečeno z období zanášení si vlastního prostoru balastem do období osvobozování a očišťování se od něj. Jen jsem to zkrátka do chvíle, než to má kamarádka jasně definovala, nevěděla. Představila jsem si manželský pár svých kamarádů, jak si udělá hezké nedělní odpoledne, když ruku v ruce absolvuje procházku ke kontejneru, do kterého radostně mrští předmět, který jim v bytě už dlouho lezl na nervy. V dobrém rozmaru si pak doma dají kafe a kochají se pohledem na uprázdněné místo. Ta představa mě nadchla. To musím hned zkusit. 

Nejsem příliš radikální a tak mě první pokus stál jisté úsilí. Pro začátek jsem zvolila těžko identifikovatelný předmět, který byl něčím mezi keramickou čutorou a vázou s proutěným uchem, pomalovaný barevnými folkloristickými prvky. Pro vyhazov hrála skutečnost, že ta věc byla fakt mimořádně ošklivá, proti, že nám ji před pětadvaceti lety přivezli přátelé z dovolené v Bulharsku. Neváhala jsem ale dlouho. Snad jedině nad tím, do kterého z kontejnerů na tříděný odpad mám onu věc umístit. Nakonec jsem vyhodnotila, že spadá do kategorie směsný. Úleva, kterou jsem pocítila, když dopadla na dno popelnice, byla nepopsatelná. To je vážně dobrý…  A cestou domů už jsem v duchu sestavovala seznam dalších předmětů - adeptů na kontejner. Zavolala jsem kamarádce Markétě a sdělila jí své nadšení. „Že je to skvělý?“ opáčila radostně.  

Vzpomněla jsem si na své vzdálené příbuzné, jimž strýček z Ameriky, vášnivý to amatérský malíř, daroval svůj obraz, „ručně malovaný originál“ a s patřičnou hrdostí ho sám zavěsil na zeď v hale. Obraz byl strašný a rodina se se situací vyrovnala tak, že jakmile strýček usedl do letadla směrem USA, ručně malovaný originál sundala a schovala ho za skříň. Vyvěsila ho pak až při jeho další návštěvě. Celou dobu ale žila ve stresu z toho, že na to jednou zapomene a strýček se urazí. Všechny to poznamenalo natolik, že hnusný obraz uchovávali doma i mnoho let po strýčkově smrti. Rozhodla jsem se, že jim poradím svůj nově nabytý recept na radost. Tušila jsem, že právě v jejich případě by mohla být opravdu velká. 

Pochopila jsem ale také, že abych si radost z vyhazování skutečně užila, musím si ji dávkovat pomálu. Vrhnout se do bytu a vyházet najednou všechno, o čem jsem v okamžiku náhlého prozření usoudila, že to nechci, nepotřebuji a nelíbí se mi to, by také šlo. Ale to by nebylo ono. 

Onehdy jsem seděla doma a nějak mi nebylo, ani nevím proč, veselo. „Co ti je?“ otázal se můj muž. „Ale nic, mám nějakou chandru,“ odvětila jsem. „Tak půjdeme něco vyhodit, co říkáš?“ „Jo,“ rozradostnila jsem se. Vzali jsme obrovskou broušenou vázu, kterou nám někdo před třiceti lety dal jako svatební dar a která nám ona tři desetiletí hyzdila domácnost, a blaženě jsme se vypravili ke kontejnerům. Dneska byl na řadě ten na bílé sklo.  

Zuzana Ptáčková