RENÉ STROUHAL

Jsou rozhovory, při nichž cítím takové zvláštní pnutí. Zpočátku si nejsem úplně jistý, protože z respondenta máte velký respekt. Jako tomu bylo právě v tomto případě. Není divu, když jdete zpovídat faráře. Ale, pravda, ne ledajakého … Ostatně posuďte sami:

Inovace – slovo, které mi ihned proletělo hlavou, když jsem se připravoval na následující setkání a rozhovor s tímto mladým farářem. René Strouhal, řekl bych, svým způsobem vybočuje ze zajetých kolejí vnímání osob, které jsou nedílnou součástí církví. Jakýchkoli. Vybočuje svým věkem, vybočuje vnímáním světa ve spojitosti s historií, svou otevřeností, dobrosrdečností, tím, že to, co dělá, nevnímá jako práci, ale poselství, které jej naplňuje. Spojuje lidi, otevírá jim oči, dává důležitost opravdovému významu slova LÁSKA … - a tohle vše a mnohem víc, co činí, se mu vrací. Například tím, že farníci a děti, které k němu v Moutnicích nedaleko Brna chodí na hodiny katechismu, o něm hovoří a oslovují jej René. Tím, že každé jeho kázání, mše, křest jsou veskrze originálem s jistou přidanou hodnotou odpovídající dnešní, moderní době. Nebo tím, že René si rád ve chvílích volna poslechne Shakiru a s nadsázkou říká, že typově právě takovou dívku by bral k sobě na farnost coby pomocnici do domácnosti. No, řekněte sami, už jste se s takovým „netradičním“ farářem či knězem setkali? Je to poprvé, viďte!

Je čas adventu, co pro vás znamená? Jak vás vnitřně naplňuje?

Advent je pro mě příjemné očekávání. Očekávání otevření toho něčeho hezkého v nás, co prožíváme o Vánocích. I když, se skrze kilometry dárků vytrácí hloubka skutečné symboliky, přesto vnímáme výjimečnost těchto svátků. Jde v nich totiž o poselství, ne o sezónní konzum. To adventní čekání je pro mě důležité. Krásné věci jsou krásné právě tím, že trvají dlouho. Jinak by takové nebyly! Zatímco ostatní mají před Vánoci naspěch, vy musíte „naslouchat tichu“ a trpělivě přemýšlet o vertikále života, abyste je tím pak mohli o Vánocích obdarovat. Od kněze se jaksi právem požaduje, že bude mít osobní zkušenost tam někde mezi nebem a zemí a při tom bude stát rovnýma nohama na zemi. I když je zde dobré zmínit, že žádný kněz, farář, nikdo, kdo působí v církvi tady na zemi, není tím Nejvyšším. Toto privilegium má odnepaměti a navždy dané pouze Bůh.

Zůstaňme tedy nohama zde na zemi. Máte v paměti Vánoce, které vám z ní už nikdy nevymizí?

Mám. Odehrály se v době, kdy jsem byl ve službě coby duchovní ve Znojmě. Bylo to totiž poprvé mimo rodinu a to je hodně „jiné“. S panem děkanem, pod jehož vedením jsem tam působil, jsme během Štědrého dne jeli zavést štědrovečerní jídlo těm, kteří je postrádali. A navečer jsem namísto své rodiny večeřel ve společenství tří kněží. Došlo i na dárky. Řekl bych, slavili jsme je po chlapsku s lahví dobrého vína. (smích)

Tvrdí se, že zkušenost nemusí být pozitivní, ale silná. V tomto duchu položím otázku: Nejsilnější Štědrý večer, který jste dosud prožil?

Ten se odehrál v mé již první vlastní farnosti. Přišel jsem do sakristie kostela, po cestě takový ten všeobjímající pokoj, ticho, vánoční světla na domech, rozněžnění lidé kolem, a v sakristii zvláštní a silná atmosféra, která by se v ten moment doslova dala krájet.  Vánoce trochu jinak, pohádali se dva kostelníci, a to ještě v kostele! Vím, všichni máme své limity, ale já měl tzv. po náladě i při mši svaté, ale snažil jsem se pochopitelně zachovat dekorum. 

Snažíte se dnes ten sváteční čas užívat v tichosti a rozjímání, nebo vám to nedá a začínáte vnitřně bilancovat?

K bilancování mě vždy, byť nechtěně, přinutí povinnost vést matriky a podobné papírové noční můry. Když úkony duchovní správy jako svatby, křty, počty dětí ve výuce náboženství a podobně hodíte do systému, najednou se vám vyloupne spousta věcí vedoucí k bilancování toho, co se ve farnosti i osobním životě povedlo nebo i nezdařilo.

Ve stručnosti tedy, co bude nebo je součástí vaší bilance roku právě končícího?

Dá se předpokládat, že rok s číslovkou 2020 bude současnými i příštími generacemi vnímán jako výjimečný. Naše radostné okamžiky střídala nejen všednodenní šeď, ale zejména vnější i vnitřní boj s epidemií „Covidu 19“ a vším, co se kolem toho tak mlelo, až to bolelo na duši. 

Od bolesti duše bych se nyní, s dovolením, přenesl k jejímu pohlazení. Jak si ji v tomto čase „hladíte“? Čím? Co vám v tomto směru pomáhá? 

Je pravdou, že kněz má o Vánocích obecně velmi málo volného času. Slouží druhým a některé tradice, které jsou často spojené s rodinným kruhem, nemůže v pastoračním shonu na faře prožívat.  Na Štědrý den ve čtyři hodiny začíná sváteční mše svatá pro rodiny s malými dětmi. Děti v průvodu přináší dřevěnou sošku Jezulátka, kterou vloží do připravených jeslí před oltářem. To je baví a dělají to se zvídavou dětskou zbožností. V noci mě čeká půlnoční bohoslužba, ta bývá slavnostní, plná krásných zpěvů a povznášejících symbolů. Témata vánočních promluv kroužívají kolem otázek smyslu lidského života, naděje pro zklamané a zraněné a kolem toho, že Bůh není lidem vzdálený. No a v poslední den kalendářního roku děkujeme Bohu a bývá zde místo na seznámení farníků se statistikami, aby věděli, jak si farnost stojí a aby vše bylo transparentní, to je důležité. No, a na Nový rok přichází lidé prosit za pomoc, sílu a požehnání do nového kalendářního roku. Je na místě jim říci několik slov k povzbuzení, vždyť život je v mnoha směrech tak nejistý a nevíme, co nás v nastávajícím roce potká.

A co byste závěrem chtěl nyní vzkázat všem lidem? Abych se vyjádřil zcela přesně a „vašimi slovy“: všem dětem božím?

Rozhodně nechci moralizovat, spíš povzbudit. Rád bych všem vašim čtenářům vzkázal, aby se nebáli upustit od jisté okázalosti doby a navrátili se k prostotě života. K jednoduchosti. K opravdovosti. K jednoduché stravě, prosté výzdobě domácností a k maličkostem místo megalomanských darů a tak časem objeví cenu toho opravdového ŠTĚSTÍ!

STYLEnew.cz DĚKUJE ZA ROZHOVOR

Text: © Lubomír Nečas, 122020, Foto: archiv RS, archiv RS/Lenka Hatašová, Auf-design photo: STYLEnew.cz 

Fotogalerie