27.12.2024 má svátek: Žaneta
Jsem šťastná, že jsem mohla prožít samotnou práci na obou filmech s Karlem a procházet radostmi, ale i strastmi, které k tvorbě patří. Teď při uvedení našeho filmu do kin mi bylo smutno, že už se Karel nemůže s námi radovat z nejrůznějších reakcí diváků. Nejvíce mě těší, když slyším, že jdou lidé do kina i podruhé, nebo že tleskají po celou dobu závěrečných titulků. Věřím, že jejich poděkování Karel nahoře slyší.
Jedná se o „zpověď“, můžu-li to tak nazvat fenomenální a nenahraditelné osobnosti. Co pro Vás bylo nejtěžší v rámci natáčení?
Jedna z nejsilnějších chvil pro mě bylo natáčení v Újezdě u Svatého kříže na Plzeňsku, kam Karel v dětství jezdil ke své babičce. Toulal se krajem a maloval. O tomhle natáčení jsme mluvili po celý rok naší spolupráce a stále jsem cítila, že Karel nemá na cestu sílu. Věděl, jak moc si tohle natáčení přeju, a podle mě mi chtěl vyhovět, protože byl tak slušný. Dostali jsme se tam až měsíc před koncem Karlova života. Maloval na zahradě před domem své babičky a vzpomínal na silný dojem, který měl jako kluk z venkovských pohřebních průvodů, které procházely kolem babiččina stavení. Na tvář mu svítilo poslední letní slunce a Karel se loučil ...
Kdo byl pro Vás pomyslnou brzdou, krotitelem, abyste např. nepřekročila nějakou hranici, kdy už by to bylo např. pro prezentaci Karla příliš? Byl to sám Karel nebo někdo z Vašich blízkých, s kým jste se radila?
Mým velkým rádcem na všech mých filmech je můj muž Honza Malíř a má střihačka Šárka Sklenářová. Oba fandí mému filmovému cítění, ale vědí, že mé velké „hoření“, aby čtenáři rozuměli, tím myslím ten vnitřní zápal pro danou věc, musí občas usměrňovat a brzdit.
Kdy Vám bylo sděleno, že Karel ví, že odchází? Na úplném začátku to nebylo, a když Vám to potom bylo řečeno, neměla jste chuť takříkajíc sbalit fidlátka a odejít – v domnění, že „tohle“ je příliš, to „asi nedám“?
Zpráva o Karlově nemoci přišla měsíc po natáčení, tedy v listopadu 2018. Byla pro mě naopak důvodem, proč jsme se s Karlem vrhli ještě intenzivněji do práce. Říkala jsem si, co já můžu pro něj udělat - nechat pravdivou zprávu o jeho životě. Natočit film, který bude diváky inspirovat a povzbuzovat, který bude co nejautentičtější zprávou o Karlově životě.
Můžete porovnávat. Při pohledu zpátky, kdy jste natočila „Fenomén Gott“ a začala jste točit druhý dokument, řekla byste, že byl Karel vůči vám otevřenější, že „tentokrát“ Vás pustí mnohem dál než předtím?
První film jsem natáčela, když mi bylo čtyřiadvacet, a vůbec jsme se s Karlem neznali. Od prvního natáčení uteklo deset let, stala jsem se ženou svého muže, mámou čtyřleté dcerky, a věřím, že jsem v mnohém zralejší a odvážnější. Nikdy bych netočila stejné téma podruhé, kdybych věděla, že se nikam neposuneme. S Karlem jsme se shodli, že půjdeme do nových témat, že se pokud možno nebudeme opakovat, že se nebudeme ničeho bát. Karel i Ivanka mě pozvali blíže do svého života, než jsem čekala, a jsem jim za to vděčná.
Vím, že Karel byl velmi precizní, měl rád věci takříkajíc pod kontrolou. Stalo se Vám v průběhu natáčení, že jste natočila záběry, s nimiž jste byla nadmíru spokojená, ale Karel po jejich shlédnutí naznal, že „tohle“ opravdu ne?
Často jsem mu natočený materiál pouštěla i po jednotlivých natáčecích dnech, také jsme se scházeli na Bertramce a pouštěli si denní práce. Hodně jsme si o filmu a jeho stavbě v průběhu práce povídali a já se tím dozvídala, jaké scény a témata jsou pro Karla důležitá, jaká ne, jakou hudbu považuje za zásadní, a které by se rád vyhnul. Naše práce byla založená na dialogu a tím jsme předešli jakýmkoliv komplikacím a neshodám.
A naopak se to stalo? Že Karel byl spokojen, ale Vy sama jste naznala, že „tohle“ už je možná trochu příliš a raději to do konečného sestřihu nezařadíte?
Těch radostných, ale i těžkých situací při natáčení a ve střižně je opravdu plno. Ale nepamatuju si, že bychom měli na scény v našem filmu rozdílný názor. Karel ctil filmové vyprávění tak, jak jsem mu ho nabízela, věděl, že musí být dramatické a napínavé. Vždycky z legrace říkal, že nechce jít do kina jen, aby se potěšil, ale také aby zažil napětí.
Těsně před svým odchodem ke Karlovi docházel kněz, který mu tzv. pomohl uspořádat jeho věci? Bavil se s Vámi Karel i o těchto záležitostech, neuvažovali jste o tom, že do filmu zařadíte i třeba jen jeden záběr, kdy Karel hovoří s knězem o Bohu, o víře?
To už byly intimní chvíle, kdy byl Karel v obklopení rodiny a tam už jsem se svým štábem opravdu nepatřila. Od konce srpna jsme se s ním stále loučili, jako bychom se měli vidět naposledy, a přesto jsme se ještě v průběhu září viděli třikrát.
Karel Vám prozradil, což ve filmu nemáte, že nejvíce ho trápilo, že opouští své nejbližší. Své čtyři dcery, manželku … Jinak byl údajně, což nevím, proto se na to ptám nyní Vás, smířen. Je to, z Vašeho úhlu pohledu, pravda? Nechci, aby to vyznělo, že si snad myslím, že by lhal, ale že se spíše z jeho strany jednalo o uklidňující manévr pro všechny v jeho okolí, aby nedal najevo, jak příliš se trápí s tím, že se blíží den, kdy naposledy zavře oči.
Ptáte se na nemoc, ale my jsme s Karlem hlavně prožili rok naplněný humorem a tvorbou, i když byl po celou dobu vážně nemocný. Karlova nemoc a jeho loučení hrají ve filmu svou důležitou roli, ale nejsou tím hlavním tématem. Naopak si Karel moc přál, aby se lidé radovali a sám sebe nikdy nechtěl litovat. Měl v sobě zvláštní moudrost, kterou jsem u něj poznala, až ke konci jeho života. Nikdy si na nic nestěžoval, a dával všem lidem, především své rodině a přátelům, najevo svůj vděk za každé setkání, za každý nový den, kdy může s nimi ještě být.
Prozradíte, prosím, jak Karel vnímal Boha? O čem ve spojitosti s Nejvyšším jste si vyprávěli? Samozřejmě, chcete-li o tomto hovořit …
To je jedno z témat, ke kterým jsme se nedostali. Ale to, v co Karel věřil, ve filmu diváci uvidí.
Nechala jste se už slyšet, že Karel před Vámi dokonce i plakal, ale v tu chvíli jste už bohužel neměla zapnutou kameru. Je podobný moment zachycen i ve filmu? Slzy Karla Gotta? Myslím, že to by byl naprosto nepřekonatelný a nejsilnější moment, protože „tak“ ho snad nikdo – vyjma jeho opravdu nejbližších – neviděl.
Karel se hlavně smál a radoval. Měl rád dobrou a inspirativní společnost, zajímal se o druhé, pokládal otázky. Povídání s Karlem bylo vzrušující. Ke konci života ho uprostřed různých radostí přepadalo i dojetí, při vzpomínce na svá životní přátelství, při setkání s jeho dcerami, a při poslední cestě na venkov do jeho klučičích let.
Natočila jste mnoho materiálu, dočetl jsem se, že jste musela nakonec z finální verze, bohužel, vyhodit i velmi silné momenty, což Vás mrzí. Napadá mě, nebude pokračování? Nevznikne Karel II.?
Z mnoha desítek hodin, tuším, že jsme měli téměř 80 hodin natočeného materiálu, jsme po celý rok ve střižně skládaly životní příběh se všemi jeho radostmi i bolestmi tak, jak jsme nejlépe uměly. K tomu patří i vyhazování a zbavování se silných sekvencí, a to bývá často i bolestné. Nikdy bych ale nechtěla udělat druhý film. Cením si toho jednoho jediného.
Je něco, co z Vašeho úhlu pohledu nebylo vyřčeno? Něco, co jste si na začátku či v průběhu realizace chtěla do filmu zařadit a nakonec to, bohužel, nedopadlo?
Já si vážím každého dne, kdy jsme se mohli ráno setkat na natáčení. Setkávali jsme se s lidmi, kteří zásadně nasměrovali Karlovu cestu, vraceli jsme se do míst, která ovlivnila jeho život. Do poslední chvíle neopustil svou milovanou hudbu, mohl do konce dělat radost svým fanouškům, kteří ho drželi i v době jeho těžké nemoci, a hlavně žít v obklopení rodiny, kterou ve svém mládí odmítal, a nakonec byla tím nejvyšším darem, které mu osud nadělil.
Velmi děkuji za Váš čas a za příjemné povídání ...
DODATEK AUTORA K FILMU „KAREL“ aneb ...SEDĚL BYCH, DÍVAL SE A BREČEL DÁL!
„Vypněte si, prosím, své mobilní telefony …“ – zazněl neznámý hlas z reproduktorů kinem, které se právě zahalilo do tmy, a na plátně začal film „Karel“.
Znali jsme se osobně, jsem vděčný tam tomu nahoře, že jsem s Karlem mohl vést nejeden rozhovor, že nazpíval mé texty (Stačí jedna kapka lásky, Hvězdný rej), že mi ON sám zčista jasna párkrát zatelefonoval … Pokaždé, když jsme se setkali osobně, byl to zážitek, který mi už nikdy nikdo nemůže vzít. Že je každý z nás nahraditelný? Není! Zkrátka tohle konstatování není pravda. Karel Gott byl, je a zůstane Karlem Gottem a nikdy nikdo ho nemůže nahradit. Svébytná, pokorná, neuvěřitelně profesionální a laskavá osobnost, kterou nelze přehlédnout.
Jak jsem vnímal tento dokumentární film? Těším se, až se na něj budu moci podívat znovu! A potom znova a znova, a vím 100%, že budu opět zabořený do sedačky a sledovat každou vteřinu. Opět budu bulet jako želva a to téměř od začátku. Karel s manželkou a dcerami dorazili na svou chalupu, kde začali připravovat Vánoce … Karel a Vánoce – neoddělitelné spojení v rámci písniček, které nazpíval. Ihned mi projely hlavou „Vánoce ve zlaté Praze“. „Tohle“ byly Karlovy poslední svátky a já už musel dávat bedlivý pozor, aby nebylo slyšet, že brečím. Slzy, které mi tekly po tvářích, v té tmě snad nikdo neviděl – chlácholil jsem se uvnitř sebe sama, a to byl teprve začátek filmu. Tohle se opakovalo, přiznávám bez mučení, ještě třikrát. Samozřejmě, že „nejvíc“ slz takzvaně padlo v závěru filmu, kdy se přes celé plátno rozevřelo nebe plné červánků a přes ně odlétalo pryč hejno ptáků … Vybavil jsem si asociaci, kterou měl Karel velmi úzce spojenou s Jiřím Štaidlem, kterého považoval za opravdu nejvěrnějšího kamaráda, bohužel však ve třiceti letech nečekaně zemřel, a pro Karla složil nejeden stěžejní text. Často psal o ptácích a tvrdil Karlovi, že mu to nepřijde jako metafora, že to tak cítí a proto přesně na danou melodii napsal právě „takový“ text. Karel v tom ovšem metaforu viděl, domníval se, že Jirka Štaidl dává tímto najevo svobodu, volnost, že člověk může roztáhnout křídla a být „volný jako pták“
Střih. A v katedrále Sv. Víta na pražském Hradě čestná stráž nese rakev s tím, kterého milovali a milují miliony lidí nejen u nás, ale i v zahraničí, s tím, který velmi dobře věděl, JAK SE RUŠÍ ŽAL, s tím, který zemřel a všem, dokonce i těm, kteří velmi dobře vědí, že pozemský život skončí smrtí, vrtalo hlavou, jak je „tohle“ vůbec možné? Karel „je“ přece nesmrtelný, ten zemřít nemůže … Osobně bych seděl a díval se dál. Klidně bych zvládl další 2 hodiny, protože tyhle podle mě utekly velmi rychle. Možná to jiným tak nepřipadá, ale, jak jsem již řekl, klidně bych zvládl sledovat Karla „v zákulisí“ další dvě, tři hodiny. Tak pestrý život, jaký měl možnost prožít, prožije málokdo. Bůh ví, zda vůbec někdo. Ale Karel, za to všechno, co pro nás prostřednictvím svých hitů udělal, si to víc než zasloužil! A věřím tomu, že pokud by měl tento dokument i stopáž čtyř hodin, stejně by na něj lidi chodili. 100%! A stejně tak by jim v daných momentech cukaly koutky, vzápětí by se nahlas (a zas a znova) zasmáli, když budou sledovat Ivanku, jak s rozsvícenou baterkou na mobilu hledá pod stolem spadlý lék, který Karel musel brát. A stejně tak by v daných momentech buleli jako želvy. Anebo jako já… „Karel“ mě zkrátka dostal a nějak automaticky a samovolně mi při odcházení z kinosálu proletělo hlavou: Jo, chci to vidět znova! Zkrátka: ZPÁTKY SI DÁM TENHLE FILM!
Děkuji Karle, děkuji Olgo, děkuji VŠEM, kteří se na filmu podíleli!
Luboš
Text: Lubomír Nečas, dipl.um., MBA Fotografie, AUF-desing: archiv Olgy Špátové a www.STYLEnew.cz