SABINA SLONKOVÁ - BEZ SERVÍTEK…

Věří tomu, že Boží mlýny melou. Sice někdy velmi pomalu, ale jistě! Ona sama je pojmem tuzemské žurnalistiky, nenechává se odradit a každou věc hodlá dotáhnout do zdárného konce. Jak prožívá zklamání? Dokáže se oprostit od strachu? Jaká je uvnitř sebe sama a co jí dosud zůstává utajeno? 

Její jméno, stejně tak práci znají snad všichni. Ostatně získala za ni řadu ocenění, namátkou Cenu Ferdinanda Peroutky za investigativní žurnalistiku, nebo Cenu 1. června za přínos demokracie. Při sledování její práce máte pocit, že se jedná o „tvrdého“ jedince, který si jde za svým a nenechá se ošálit sladkobolnými slovními omáčkami, protože ji zajímají holá fakta. S tímto na ni nahlížíte do okamžiku, než se vám poštěstí ji potkat tváří v tvář a třeba s ní, pokud to daná chvíle dovolí, prohodit pár slov. Vaše prvotní domněnka je rázem v propadlišti dějin. Příjemná, zdvořilá, samozřejmě obezřetná, ovšem nikoli tak, že by mezi vás postavila fiktivní plexisklo a „dál“ se zkrátka nedostanete.  Opět se mi potvrdilo, že ve skutečnosti je všechno úplně jinak. Samozřejmě míněno v tom dobrém slova smyslu. Šéfredaktorka webu Neovlivni.cz, reportérka a moderátorka Seznamu.cz Sabina Slonková se hodnotí jako veskrze netrpělivý člověk. Narodila se ve znamení Raka, které by podle hodnotících indicií mělo mít trpělivost na rozdávání, protože prioritní je pro něj rodina, až poté práce.  

Ovlivnila Vás tedy v tom, že jste netrpělivou Vaše práce, která svým způsobem stojí na tom, abyste s danou zprávou „byli první“? 

Netrpělivá jsem od podstaty, s prací to asi nijak nesouvisí. Ale máte pravdu, že vlastně celý život pracuji v deníkovém režimu, nikoli týdenním či měsíčním časopiseckém. Ale nesouvisí to nijak s trpělivostí. Prostě mi ten denní režim vyhovuje víc. A když je potřeba na něčem pracovat déle než jeden den, tak i v deníku se to dá zařídit. Navíc některé texty takzvaně vydrží, nemusíte s nimi spěchat.   

Se svými kolegy se snažíte zjišťovat a zveřejňovat informace, které si mocní přejí utajit. Pokud vynecháme politiku, myslíte, že obecně existují informace, u kterých je lepší, že se mezi obyčejné lidi nedostanou?  

Myslím, že ne. Navíc jsem přesvědčená, že jen člověk, který má všechny potřebné informace, se dokáže správně rozhodovat a nenechá sebou manipulovat. Nedovedu si představit, kdo a podle jakých kriterií by určoval, že „tohle“ už lidé neunesou, tak jim to raději neřekneme…

Měl jsem na mysli informace typu: Co se opravdu „s námi“ odehrává ve chvíli, kdy opustíme tento pozemský svět…

No jo, ale to já třeba vůbec nevím. To budu vědět, až ho budu opouštět…

Už jste se někdy setkala s informací, že svět neřídí nejvlivnější prezidenti velkých mocností, nýbrž hrstka „vyvolených,“ o kterých vědí pouze ti, kteří to vědět mají? 

Nejsem příznivcem spikleneckých teorií. Víte, mnohokrát jsem se přesvědčila, že pravda bývá ve skutečnosti velmi prozaická. Jen se jí mnozí zdráhají uvěřit, protože je příliš jednoduchá!

Sabino, vybaví se Vám zpětně okamžik, který rozhodl o tom, že se Vaše profesní životní cesta bude ubírat směrem investigativní žurnalistiky? 

Asi ne. Chtěla jsem pracovat v novinách a od chvíle, kdy mě k tomu pustili, jsem se snažila popisovat věci, které byly ještě nepopsané, a nevědělo se o nich. To, že se tomu dnes říká investigativní žurnalistika, je jen shoda okolností. Dělám pořád to samé.

Jste svědomitá, nicméně hluboce prožíváte zklamání. Mám pravdu? 

Nevím, jak moc hluboce. Spíš bych řekla, že bývám zklamaná jako každý normální člověk, když se něco nepovede nebo nevychází tak, jak jsem si představovala.

Co Vás naposledy velmi zklamalo? 

Že nedokážeme lidem, kteří volí populisty, české nácky nebo komunisty, doručit všechny potřebné informace a dostatečně jasně jim ukázat, že ti, které volí, to s nimi fakt nemyslí dobře.

Co s tím? 

Jsem zkrátka naštvaná a přemýšlím, jak to příště udělat jinak. Líp. Abych už naštvaná nebyla….

Je pravda, že jste houževnatá, vytrvalá, nicméně konzervativní? 

Asi ano. 

Jak se to projevuje konkrétně? 

Třeba v novinařině věřím na tradiční postupy. Jasně, že můžete napsat článek od stolu. Tak, že si všechny informace najdete na internetu a někam zavoláte. Z vlastní zkušenosti ale vím, že vám pak kus příběhu chybí. Ta část, kdy mluvíte s konkrétními lidmi osobně, vidíte, jak se u toho tváří. Osobně vám toho lidé taky řeknou mnohem víc. 

Co je Vaše největší vášeň? 

Stát brzy ráno na lyžích na svahu, kde nikdo před vámi ještě nejel. To je krystalická vášeň.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?  

Moji rodinu.

A čistě profesní? 

Zřejmě to, že i po těch letech mne stále práce baví. Nestává se mi, abych v neděli večer šla do postele otrávená, že ráno vstávám do práce.

Kdo je v rámci investigativní novinařiny, podotýkám opravdové investigativy, Vaším vzorem? Je-li tedy vůbec někdo takový… 

Josef Klíma. Profík, který zůstal lidský. Ta práce, která je občas i dost hnusná, ho myslím nezměnila. 

Překvapila jste mě tím výstižným konstatováním „občas i dost hnusná“.  Nesouvisí to i s tím, že je čím dál hnusnější doba a lidé se k sobě mnohdy chovají hnusněji a zcela bez skrupulí? 

Myslím, že ne. Zlo je v lidech pořád stejné, jen občas dostane větší příležitost dostat se na povrch.

Zajímá mě Váš názor na současný stav tuzemské žurnalistiky. Jelikož ono okřídlené „Co je psáno, to je dáno“ už dávno neplatí, tedy alespoň dle mého soudu

Máte pravdu, že jsme dnes úplně někde jinde. Ale není to výlučná věc novinařiny. Spíš jde o změny v celé společnosti, v hranici toho, co jsme ještě ochotni překousnout a tolerovat. Dřív stačilo podezření a politik se musel poroučet ze své funkce. Dnes ani trestní stíhání není překážkou pro to, aby byl daný člověk v jedné z nejvyšších ústavních funkcí. Nicméně věřím v to, že minulost doběhne každého. Dřív nebo později. A na nás novinářích je, abychom se nenechali otrávit a nepřestali dělat svoji práci.

Čím si vysvětlujete, že už několik let je ve většině zdejších médií upřednostňováno „mládí,“ kterému k profesionalitě schází x let tvrdé práce a pokory? 

No, zrovna já asi nejsem ta pravá, aby tohle kritizovala. 

Nechci po vás kritiku, ani netvrdím, že jste pro ni ta pravá, jen chci slyšet „vysvětlení“ od tzv. velmi zkušeného profesionála v oboru… 

Díky změně režimu v roce 1989 jsem patřila mezi ty, kteří zažili divoká devadesátá léta. Dostali jsme příležitosti, o kterých se dnešním začínajícím novinářům ani nesní. Tím, že se změnil režim, z médií odešla velká část lidí, kteří se zkompromitovali, ale neměl je kdo – s dostatečnými zkušenostmi – nahradit. Tak jsme dostali šanci my, mladí a neklidní…Byla to neuvěřitelná škola, a také drzost. Dělat ve dvaceti rozhovor s premiérem, popisovat dělení republiky. Jsem za to vděčná a dodnes si myslím, že ta devadesátá léta byla z mého pohledu nejlepší, co se týče „popisovaného materiálu.“ A to, že to byla neuvěřitelná drzost, samozřejmě vidím až dnes, zpětně. 

Nejraději máte příběhy, za nimiž vycítíte, že je tajemství, které můžete odhalit. Čili tajemství máte ráda. Jsou to i „tajemství“ mezi nebem a zemí? 

Možná existují, ale mně zůstávají utajena.

Když jste na portálu Neovlivní.cz zveřejnila rozhovor s expertkou na lež, paní Lenkou Mynaříkovou, zaznělo v něm, cituji: „Cílem politika není předávat pravdu, ale být zvolen, a manipulace je k tomu z jejich pohledu vhodným nástrojem.“ Myslíte, že se to týká opravdu každého politika? 

Politiky nelze házet do jednoho pytle. Také ten náš projekt Lež jako politický nástroj se týká jen těch politiků, kteří lžou.  A to rozhodně nejsou všichni. I v politice jsem potkala poctivé lidi, kteří to mysleli vážně a chtěli sloužit své zemi.

Dokážete, po svých již letitých zkušenostech, rozpoznat, že Vám respondent lže? 

Myslím, že ano. 

Prozradíte mi, kdy jste naposledy Vy sama použila tzv. milosrdnou lež? 

To přece nebudu vytrubovat do světa… (smích)

Pokud Vás informace, či příběh na první dobrou zaujme, vycítíte v něm dobrý potenciál pro další zajímavou práci, pustíte se do něj střemhlav, nebo v hlavě analyzujete případná nebezpečí, teprve pak se rozhodnete, zda do „toho“ půjdete, či nikoli? 

Kdybych analyzovala, tak bych nikdy nic nenapsala. Každé téma představuje potencionální nebezpečí a navíc to dost často dopředu ani nejde hodnověrně odhadnout. Máte na to málo informací. Nevíte, kam vás ten příběh dovede a komu všemu zkřížíte cestu.

Je pro Vás osobně silnějším argumentem pro „odmítnutí“ zpracování té či oné kauzy případné nebezpečí, nebo strach?  

Takhle nepřemýšlím. Jak říkám, většina případů, o nichž jsem psala články, a pak se z nich vyklubaly potíže, se na začátku tvářila docela nevinně.

Je vůbec možné, abyste se zcela odpoutala od strachu o sebe sama, pokud pracujete na rozkrývání nějakého příběhu, který už od začátku, velmi lidově řečeno: hodně „smrdí“?  

To jsou hrozně těžké otázky. O tom strachu se fakt blbě mluví. Když řeknu, že strach nemám, nebude to pravda. A navíc oprávněně budu vypadat jako naprostý blázen, kterého je třeba někam zavřít. Prostě strach k té práci patří a až to začne přerůstat nějakou mez a začne mě stravovat, tak to budu řešit. 

Pokud se ohlédnete zpátky, řekla byste, že je Váš profesní život naplněný? 

Ano. Ale těším se, co dalšího mě čeká.

Daří se vám snáze rozvázat jazyk spíše ženám, nebo mužům? 

Obojí. Neplatí rovnice, že když jsem žena, rozpovídám snadněji muže. Navíc, pokud s vámi někdo nechce mluvit, tak vám nepomůže vůbec nic.

Stalo se Vám, že jste dlouho pracovala na nějakém případu a těsně před jeho vypuštěním do světa se stalo, že ho – z jakéhokoli důvodu – raději nezveřejníte? 

Ano, mockrát. Třeba proto, že jsem k tomu nedokázala sehnat dost důkazů, které by obstály u případného soudu. Nebo i vnitřně dospěju k tomu, že ten příběh nesedí, že mi v něm chybí podstatné části a neumím je v danou chvíli doplnit. Občas se ale stane, že ten příběh zaklapne za pár měsíců nebo i let. 

Obecně, myslíte si, že větší strach mají ženy, nebo muži? 

Neumím to posoudit, umím se bát jenom sama za sebe.

Řekla byste o sobě, že jste spokojená? 

Spokojená nebudu nikdy, spoustu věcí bych chtěla jinak. Ale když je neumím změnit, snažím se tím netrápit. Každý den mě potkává spousta drobnějších či větších radostí, takže si nestěžuju.

Text: Lubomír Nečas / Fotografie: archiv Sabiny Slonkové

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ - LICENČNÍ POZNÁMKA: Celý tento materiál je vázán Licenční smlouvou a bez písemného souhlasu držitelů autorských práv nesmí být tento rozhovor, jakož ani žádná z jeho částí přetiskován/a, upravován/a, přepisován/a, pozměněn/a ani jakýmkoli dalším způsobem šířen/a, vyjma šíření jako celku na FB profilu časopisu STYLEnew.cz - New-STYLEnew a stejně tak Neovlivni.cz.