21.11.2024 má svátek: Albert
 3.jpg)
Kdo je v „romantickém “ filmovém dramatu “Oklamaný“ doopravdy oklamán, by mohlo býti předmětem diskuze a jistě i bude, pokud se přijdete do kina podívat.
Občanské válka Severu proti Jihu je v plném proudu - vévodí jí strach a nejistota a pak jsou zde také touhy, vášně a pudy, které ač pečlivě seškrceny do šněrovaček přítomný dam a dívek, přesně jak tomu má v internátní škole jižní Ameriky roku 1863 být, jsou přesto bolestně přítomny a každá z nich nakonec projeví svoji pravou podstatu, ukáže se. Sonda do citů a pocitů žen této doby a jednoho muže mezi nimi vynesla v Cannes člence rodinného filmového klanu z největších, Sopfii Coppola, hlavní cenu za režii a jistě právem. Její doslova filigránská práce nám dokonale zprostředkovává atmosféru příběhu odehrávajícího se v jednom jediném prostředí - domě, stojícím uprostřed nádherné zahrady. Příběhu, kterému vévodí ženy a který se noří do jejich srdcí, nahlíží pod masky, jež nosí ty dospělé z nich, nasazují ty, kdo jimi již brzy budou - vstupuje do mysli těch, které jsou ještě „dětmi“ a čas masek pro ně teprve přijde. Jsme na jihu, je vedro a mezi sedm obyvatelek domu se dostává mladý, pohledný, zraněný muž ze strany nepřátelské. Křesťanská povinnost vyplývající ze situace je splněna okamžitě, co se stane dál se dozvíme. Musíme ovšem projít labyrintem napětí, drobných i zásadních zvratů, nechat se vtáhnout do atmosféry, která tento mnohovrstevný příběh vypráví a která je paní režisérkou dokonale zprostředkována. Musíme umět číst mezi řádky, vidět za pohledy hlavních protagonistů, být dobrým pozorovatelem. Pak si můžeme dokonale užít tento příběh spletený z pavučin pocitů v čase, kdy jde o život všem zúčastněným. Před vlastními pocity není chráněn nikdo, rivalita, sexualita, žárlivost zde hrají roli z největších. Co musíme a co bychom chtěli - tento věčný souboj v nás samých, je patrný a otázka jaké kódy mají v sobě pevně dány ženy a jaké muži vyplouvá na povrch v situacích, kdy je příběh již v plném proudu. A ještě něco je zde prezentní, něco co je nutné pro dobré zpracování tohoto žánru – humor. Humor, který odlehčí situace, takže se divák netopí v dramatu, kterým procházejí postavy na plátně a to každá za sebe samu a všechny společně.
OKLAMANÝ je novou adaptací románu Thomase P. Culliana „A Painted Devil“ z roku 1966. O pět let později jej zfilmoval Don Siegl v hlavní roli s Clint Estwoodem. Což je informací pro ty, kdo si chtějí porovnat, jak rozdílně se dá uchopit námět této války citů a boje o přežití v čase, kdy nebezpečí přichází z venku i zevnitř. V případě pana Estwooda je podstatně znatelnější a je to také on, kdo je hlavní postavou filmu – zde je jí někdo jiný.
„ Když jsem film připravovala, vzpomněla jsem si na „ Misery nechce zemřít“, ve kterém se muž stal hostem a zároveň vězněm. Měla jsem ho celé natáčení vzadu v hlavě. Byla to výzva, protože jsem nikdy nedělala nic podobného, je to mimo moji komfortní zónu.“ říká paní režisérka ke svému dílu. A ano hostem a zároveň vězněm zde, v současnosti velmi úspěšný irský herec Colin Farrel (Zimní příběh, Kasandřin sen, Crazy heart...) skutečně je, avšak Nicole Kidman, ač herečka z nejlepších, se s Kathy Bytes, která za roli Misery dostala jak zlatý Glob tak Oscara, srovnat nedá ani náhodou. A je to škoda a obávám se, že již navždy bude, protože současné herečky, aniž by si to zřejmě uvědomovali, platí za plastické operace své tváře daň z největších – ztrácí mimiku, takže bát se zde můžete, této stále mladě a „krásně“ vypadající ženy ze zcela jiných důvodů, než by bylo žádoucí. Kirsten Dunst (Marie Antoinetta,, Interwiev s upírem, Spider – Man...) a Elle Fanning (Dveře v podlaze, Tři generace, Sidney Hall...) tento problém nemají. Kirsten dokonce odmítla své přítelkyni a paní režisérce, se kterou natočila již několik filmů, zhubnout a stát se tak další éterickou bytostí filmu. Elle své mládí má a ještě dlouho bude. Obě jsou stejně talentované a stejně dobré herečky, jako paní Kidman, takže koncert herecký dostanete i když, jak jsem již řekla v podobě filigránské, což jistě bylo režijním záměrem, protože Sofie Copola již dávno jasně dokázala, že ví co chce, umí své představy přenést na plátno a zprostředkovat divákovi jasně a zřetelně . I zde se ujala ne jen režie, ale je i autorkou scénáře podobně jako u své prvotiny – „Ztraceno v překladu“, za kterou dostala Oscara, nebo například Marie Antoinetty. I zde má svůj specifický rukopis, i zde se dokáže dotknou duší svých postav.
Máme léto, horko čiší i z filmového plátna, takže symbióza v čase je přítomna a já vás tedy srdečně zvu do kina...................T.P.
