21.11.2024 má svátek: Albert
Jde muž po silnici a vidí opuštěné, hladové, plačící dítě. Zeptá se Boha: „ Proč tohle všechno dopustíš, copak nemůžeš něco udělat?“ A Bůh řekne: „ Ale já už jsem udělal. Stvořil jsem tebe.
“ Milá Pavlo, přidávám se k té nekonečné řadě malých dětí z různých konců světa a říkám stejně s nimi : „ Děkuji, že jste.“ Patříte k těm šťastnějším a odvážnějším z nás, kteří následovali hlas svého srdce a spojili povolání se svým životním posláním. Odvážnějším proto, že jste po dokončení Vysoké školy ekonomické získala pracovní nabídku ve světě špičkového managementu, kterou jste hodila do odpadkového koše neuskutečněných životních příležitostí, aby tam usnula věčným spánkem, a vydala jste se na cestu do světa, kde se mohou pohybovat jen silní a stateční. Měla jste našlápnuto být úspěšným finančníkem, vy jste ale místo toho odpověděla na malý novinový inzerát společnosti UNICEF a stala se humanitární pracovnicí.
Šatičky, botičky, dovolené na bílých plážích někde v Karibiku, rychlá auta, saténová povlečení, brilianty a všechno to, co ke světu financí patří jste vyměnila za maskáče a pevné šněrovací boty vhodné k útěku v jakýchkoli podmínkách. Ty boty vám zachránily život, stejně tak, jako tvrdý výcvik, který jste podstoupila hned po přijetí postu ředitelky české sekce světové organizace. I tak vám svět elegance a parfémů zůstal. Vždyť také reprezentujete jednu z největších humanitárních organizací světa, nositelku Nobelovy ceny za mír . Vždy mně fascinovaly životní osudy lidí, kteří zůstali věrni svým dětským snům. Jsou to lidé šťastní, protože dělají to, co je naplňuje a obohacuje, pro co jsou stvořeni. Říká se, že v dětství víme všichni, co bychom doopravdy chtěli, a tím pádem i měli, dělat. Jenže postupem času, výchovou a poznáváním světa, ve kterém vyrůstáme, na to zapomeneme a začneme se pasovat do škatulek druhých lidí. Těch které milujeme, obdivujeme, kterých si vážím. Vy jste zůstala věrná sama sobě.
Jako malá holčička jste zachraňovala všechna možná zvířátka, která hledala pomoc v blízkosti vašeho ostravského bytu, kde jste se svojí maminkou vyrůstala. Měla jste jasno: „Až budu velká, budu veterinářkou“. Potom vám ale učaroval udatný filmový hrdina Sandokan a vy jste spolu ním zažívala všechna ta veliká dobrodružství, na moři i na souši, kterých byla vaše fantazie plná. Pak přišla na řadu lvice Elsa a Sandokan se proměnil v africkou princeznu. Tou jste vlastně už zůstala. Říkáte tomu osudová přitažlivost. Na vysoké škole jste se zamilovala do svého afrického prince a stala se jeho ženou. Studium skončilo a s ním i velká láska. Dvě kultury neslučitelné v jednu, zvanou manželství. Zůstalo vám exotické jméno a virus jménem Afrika. Tak říkáte své neustálé touze vracet se na „černý“ kontinent. Veterinářkou jste se sice nestala, ale bezbranným pomáháte stále a učíte to všechny ostatní, nejen nás, kteří se ocitáme ve vaší blízkosti. A Sandokan vlastně zůstal také.
O dobrodružství rozhodně nemáte nouzi, i když některých z nich byste byla ráda ušetřena. Třeba tehdy, když jste utíkala buší jedné středoafrické republiky, v zádech partu rozzuřených rebelů. Nebo když jste se, k smrti vyčerpaná, ve Rwandě napila vody z kaluže a čekala, zdali přece jen přežijete. Víte jaké to je, když vám v náručí umírá malé dítě. Život vám dal do dlaní dar poznávání a vy jdete světem, díváte se a vyprávíte o tom ostatním. Napsala jste knihu s názvem Slyšíte nás? Knihu o obrovské touze přežít, o síle, kterou my lidé v sobě máme. Knihu plnou smutku a bolesti, ale také touhy, víry a radosti. Dívám se do vašich velikých očí a přemýšlím, zdali by ty moje unesly všechno to, co viděly ty vaše. A přitom jste majitelkou velikého smyslu pro humor. Vím, že ve vaší další knize budou veselé historky, které zažíváte na všech svých misích, ať už jsou to mise sebetěžší. Smích je lék a vy tuhle medicínu užíváte plnými doušky. Potřebujete ji k tomu, abyste moha jít dál cestou, ze které se nedá nikam odbočit. „Tahle práce je také virus. Člověk se ho prostě nemůže zbavit“. To jste mi řekla při jedné z našich debat, které vedeme již několik let. Já vám za ně děkuji, stejně tak jako za přátelství, za to, že jsem díky vám poznala svět, který je tak odlišný od toho našeho a přitom tak stejný.
Všichni máme podobné touhy, sny, potřeby a všichni se také vzájemně ovlivňujeme, i když si to třeba neuvědomujeme. Jsme jedna veliká rodina. Měli bychom se od sebe učit a pomáhat si.
Ti, kteří to dělají, jsou těmi nejbohatšími lidmi na naší planetě Zemi. Je obdivuhodné, jak obrovské množství lidí i v naší malé zemi má nádhernou a nepřenosnou zkušenost: ten ohromný a úžasný pocit, že kdesi daleko je někdo, komu jste dali šanci na lepší život... na život...
foto-Dagmar Hájková +UNICEF
