Srdeční záležitost Terezy Pokorné - FERO FENIČ - „TVRDOHLAVÝ VESNIČAN“

 

                Srdeční záležitost Terezy Pokorné

 

FERO FENIČ  „TVRDOHLAVÝ VESNIČAN“

„Fenomén FEBIO“ , tak je nazýváno vaše „dítě“, vaše filmová společnost. Ten pojem se zažil, a tak když se řekne: „Fenomén člověk“  představím si vás - Fera Feniče. Muže, který jde životem a za sebou nechává stopu z níž se můžeme my ostatní učit, obohacovat, poznávat a nebo také ne, to už je na každém zvlášť. Ale ta stopa je tady a já vám za ni z celého srdce děkuji, protože je inspirací a mnohdy nutí k zamyšlení nad světa během, sebou samým, nad smyslem či nesmyslem bytí... 

Jsem přesvědčena, že každý máme někde svého Anděla Strážného, co drží v jedné ruce jakousi mapu našeho života, v té druhé pak záchrannou síť, do které nás chytá, když se srážíme s překážkami, škobrtáme přes výmoly či padáme do propastí. A vím, že ten váš Anděl měl v průběhu vaší společné poutě práce plno. Mnohdy se zcela určitě pěkně zapotil, ale na druhé straně se také docela často raduje. Kdybychom změnili poslední písmeno vašeho jména a místo Č napsali X, vznikne slovo Fenix a to vás, řekla bych, dokonale vystihuje. Vstávat z „popela“, odrazit se ode dna a vzlétnout, umíte opravdu vysoko, už párkrát jste si to vyzkoušel.

Fero je dítětem štěstěny, myslí si ti, kdo sledují pouze úspěchy a vše co se blýská. Někteří, živeni vlastností zvanou závist, mohou mít dokonce i vztek. Jenže jak známo, vše je vždy trochu jinak. „Musíš se spoléhat jen sám na sebe! Nikdo za tebe nic neudělá!“. Tato slova vám dali sebou na životní pouť, rodiče. Stalo se to v jedné vesnici za městem Prešovem, v místě, které může být klidně nazýváno „koncem světa“.  Je to míso kde se všichni znají, místo, kde jsou mnozí příbuznými, místo kde jste dostal svůj životní kód. Bývali tam i tuláci, jedoucí za prací až do daleké Ameriky, jako třeba právě váš dědeček. Z dolů v Pittsburghu, pak domů chodily občasné dopisy a dárečky balené do místních novin. Babička je schovávala, nechala se jimi inspirovat. Postavila první dům s velikými“ francouzskými“ okny ve vesnici. Sousedům se to nelíbilo, na protest před ně chodili na toaletu. Pak si ale, jak bývá lidskou vlastností,  zvykli a dnes už je má každý. Samozřejmě mimo milovníků starých chaloupek s pokojíky zahalenými do pološera. Ostatně Paříž také nechtěla Eiffelovku, New York odšoupnul sochu Svobody na ostrůvek před město v naději, že ji spláchne vlna. To jen co se týče pana Eiffela. Babička byla vizionářkou a také místní vědmou. Žena odvážná a moudrá s intuicí, kterou jste po ní zdědil. Dar z největších. 

I vy jste postavil dům. Dům, který je počítán mezi nejzajímavější stavby světa. Ale to se muselo ještě mnoho udát, než jste mohl odpočívat i tvořit, doslova v korunách stromů, v jednom krásném místě nad jezerem. Například jste se musel naučit číst, což jste udělal docela sám. Zapříčinil to zřejmě pohodlný plot, na kterém jste sedával jako dítě věku ještě předškolního. Plot s výhledem do oken místní školy, přesně na místo, kde stála tabule. Prvňáčci na ni psali písmenka a vy je začal poznávat s nimi. K velké radosti místní paní knihovnice, se z vás záhy stal malý knihomol, a ona tak konečně našla svoji spřízněnou duši. Hrálo se také divadlo a zpívalo se, přesně jak tomu bylo zvykem v časech bez televize. Také se chodilo do kina. Pan farář vlastnil plátno i promítačku, a pouštěl vše, co bylo k mání. Byl milovníkem filmu i cestování a tuhle svou velikou lásku na vás přenesl. Když jste se později, jako úplně první student z takové dálky, dostal na pražskou FAMU, a rozhodl se svůj první film natočit v místě, které jste znal nejlépe - tedy doma, přišla kvůli tomu do kostela takřka celá vesnice. Všichni se za vás pomodlili, popřáli štěstí a úspěch. 

Modlitba obrovské síly vzlétla k nebesům a vy točíte celovečerní filmy, cestopisy, dokumenty, portréty výjimečných osobností naší doby. Každý lidský život, je veliký příběh, jen se musí vidět. A vy, alespoň pro mě, vidíte i za roh. Tvrdohlavý vesničan  - jak sám sebe nazýváte. Nečekáte na zázraky, raději je děláte sám. Někdy to jde rychle, jindy to trvá i nějaký ten rok. Ale věřit se musí, to je základní podmínka. I moje babička říkala: „ Nikdy neztrácej naději, nakonec všechno dobře dopadne.“ Jistě, jsou i věci, se kterými není možné něco udělat. Bylo vás pět sourozenců, zůstali jste dva. Rodinná neštěstí, která se nedají ovlivnit. 

To, že jste sběhnul ze studií novinařiny vám nikdo nevyčítal, doba diktátu minulého režimu neměla prostor pro svobodu slova, a ta dostupná nebyla pro vás akceptovatelná. Již od útlého dětství jste měl volnost ve všem, co jste zrovna chtěl dělat, k tomu stálou ochranu zpovzdálí, náruč otevřenou děj se co děj. Byla to opět moudrost a důvěra babičky, díky níž jste získal tento vzácný dar, po kterém touží každý malý človíček. Dar, který s sebou nese to nejdůležitější - převzetí zodpovědnosti za své činy, za svůj život.

Studium v Praze bylo obdobím nespoutaným, tvůrčím, toulavým, hledajícím a nacházejícím. Hned druhý den na FAMU vás zatkli. Dlouhovlasý kluk, který se ohradil proti způsobu, jakým byl v ulici nočního velkoměsta legitimován. Následovalo zcela nové poznání života, brutální noc na záchytce mezi nahými alkoholiky přivázanými na lůžko. To, že alkohol nepijete nikoho nezajímalo, ponížení a bezmoc se stala novou zkušeností. Následné půlroční studium v Římě, kde byly krátké dny i noci pro mladého muže, který chce vše vidět, prožít, také. Spousta úžasných filmů té doby, ve vás zanechalo znatelnou stopu. Vaše dokumenty mě okouzlily. Nezapřou v sobě poezii italského neorealismu - výtvarno, které otevírá duši i v tématech ryze syrových. Síla vaší dokumentární tvorby zapříčinila vyhazov z filmového studia Koliba, celovečerní film „Džusový román“ pak zákaz tvorby na Barrandově. Obvinili vás za protisocialistickou činnost, z minuty na minutu jste se ocitnul na ulici. Dál se pak z talentovaného filmaře, stal italský průvodce Prahou, což bylo, v dané situaci, ještě velkým štěstím. O to více věřím, že modlitby fungují. 

Po revoluci si vás novodobí studenti FAMU vybrali za profesora, vrátil jste se za kameru a pomalu začalo vznikat studio Febio, dnes největší nezávislá dílna původní autorské tvorby u nás. Stal se z vás producent a otec pořadů jako OKO, Gen, Genus, Cestománie....Je obdivuhodné, když se tvůrčí člověk dokáže stáhnout do pozadí, dát prostor druhým, podpořit je a bojovat za jejich práci. I to jste udělal. Jedním z největších úskalí dokumentární tvorby je pro mě tenká linka, hrana, za kterou by neměl filmař jít, aby nezranil podstatu lidské důstojnosti, nezradil toho, kdo se před kamerou otevírá, a přes to dokázal udělat silnou výpověď o lidském bytí. Vy to umíte, nikdy jste za tuto hranici nešel, ochránil ty, kteří se odevzdali do vašich rukou. I za to si vás velmi vážím. Také ráda chodím na Febiofest a společně se spoustou dalších filmových fandů si užívám velký svátek, kterému jste vdechnul život již před pětadvaceti lety. A teď ??? Teď se těším, co bude dál. Ale jedno je víc než jisté. Určitě zase usednu do křesla v některém z filmových sálů a s radostí se budu dívat...                               

Fotografie : Tomáš Padevět

Fotogalerie