STŘÍDÁNÍ STRÁŽÍ

Život je zázrak, který díky Nejvyšší síle může každý z nás využít tak, jak sám uzná za vhodné. Třeba pro radost, pro štěstí, pro rozdávání úsměvů, pro předávání zkušeností nasbíraných v průběhu života, pro Lásku… Pro Lásku těm, kteří v pozemském světě „ještě chvíli“ zůstanou, zatímco nám se na pomyslných hodinách života ručičky začnou přibližovat k hodině dvanácté.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že každý z nás (nebo tedy valná většina, když už ne všichni!) tolik miluje své prarodiče? Svou babičku, svého dědečka? Jsou snad víc, než naši vlastní rodiče? Ne, nejsou, ale jsou jiní. Zkušenější, životem otrkanější, ostřílenější, zocelenější a už vědí, že to „nejvíc“, co mohou dávat dál, je přívětivost, láskyplnost, objetí. Ono ne nadarmo se říká, že Bůh nemusí být všude, proto vymyslel babičky a dědečky. Bože, děkujeme! Tohle je svatá pravda. Návraty do bezstarostného dětství, do voňavé blízkosti babičky a dědečka, jejich objetí vrásčitýma rukama… Jako děti jsme tohle všechno brali víceméně jako samozřejmost. Bylo to tak a víc jsme o tom nepřemýšleli. Nemuseli jsme, protože nám bylo tak krásně… Jak říkávala moje babička – člověk má pocit, jakoby se jeho dušička koupala v peří. A tato dětská samozřejmost, blízkost babičky a dědečka, nebo alespoň jednoho z nich, nám dávala velmi zvláštní pocit bezpečí. Silnější, než u kohokoli jiného. Ne, že by se o nás máma s tátou nestrachovali, to ne, ale v případě prarodičů to bezpečí bylo pocitově čitelnější, bylo zřejmé. A opět – automatické. Až do dne, kdy se jejich čas naplnil a jejich fyzická přítomnost se z našich životů vytratila. Neznáme smutnější den, než ten, kdy se naposledy jdeme s rodinou rozloučit s naším dědečkem, s naší babičkou. A všechno to krásné, co bylo dosud, je jako mávnutím kouzelného proutku pryč… Minulost. Nostalgie. Slzy. Ohmatané album fotografií, nad jehož prohlížením nechceme být rušeni. Ničím a nikým! Protože znovu, ale už přece jen trochu jinak, prožíváme všechny ty okamžiky prožité s dědečkem, nebo s babičkou, či s oběma…

Říká se, že v okamžiku, kdy kdokoli z nás na tomto pozemském světě vydechne naposledy a odebere se tam někam hodně nahoru, kde je to – prý – nádherné, dochází k pomyslnému střídání stráží. Jedna duše odchází, další naopak přichází. Koloběh života, který běží od nepaměti a oba tyto okamžiky „střídání“ prožije každý z nás. Ten, kdo čte tyto řádky už má za sebou první střídání – narození a vstup na tento pozemský svět. Zároveň má za sebou i den, který byl pro něj velmi smutným, protože to vše krásné ve spojení s babičkou či dědečkem v něm zmizelo do nenávratna. Ale ještě na nás čeká ten druhý – podstatný okamžik „střídání“, kdy zavřeme oči a z tohoto pozemského světa odejdeme jinam. Tam, kde na nás čekají dědeček s babičkou, dokonce i prababička s pradědečkem, aby nás přivítali „opět“ ve své blízkosti. A mě tak napadá, bude to jejich objetí stejně voňavé, jako všechna ta, co si vybavujeme z dětství? Třeba nebude, třeba bude ještě krásnější a ještě víc prostoupené Láskou.