03.12.2024 má svátek: Svatoslav
FAKTOR TRAKTOR, Radlické schody, Praha 1
autorská výstava za autorské ceny
3.- 6. 12. 2020 otevřeno 14-19 hod.
Paní Zuzana je drobná, křehká blondýnka, budící u mužů silný ochranářský pud. Ovšem přesně do té doby, než jim podá ruku. Má stisk dvoumetrového kanadského dřevorubce.
Je zvyklá pracovat rukama a vlastně ani jinak nemůže. Už od dětství měla jasnou představu co chce v životě dělat. Měla svůj velký sen. Sen o řemesle, které je takřka výhradně mužskou doménou. Sen stát se ševcem. Ne že by jí okouzlila postavička švícka z pohádky o Pyšné princezně, či Kocour v botách. Byl to její dědeček, kterého milovala.
Na Princezny si nikdy nehrála. „ Jsem nejmladší ze čtyř sester. Měla jsem být chlapeček a tak se ze mě stal spíš takový klučičí típek. Lezla jsem po stromech, hrála fotbal, závodila v atletice. Byla jsem mušketýr záchranář a chodila za dědou do dílny. Byl vynikajícím ševcem.“
Vyrobit z kusu kůže, která před vámi leží natažená na stole, boty, k tomu je zapotřebí určitá magie a kouzlo, které dědeček dokonale ovládal. V době, kdy žil v Rusku, šil boty i pro Chruščova. Možná, že bota, kterou tento pán mlátil při zasedání v OSN o stůl, čímž se dokonale zesměšnil před celým světem, byla právě od něho. „Jako profesionál udělal boty každému kdo přišel a hlava státu se stejně odmítnout nedala. Dědeček tam žil se ženou, která mu zachránila v první světové válce život a se kterou se potom oženil. Po čase se spolu přestěhovali do Čech, ale dál do meky obuvi Itálie, se mu nikdy nechtělo. Směrem na západ to táhlo spíš moji babičku, dělala kojnou ve Vídni, to je historie naší rodiny.“
Své první botky si Zuzana udělala ve 12ti letech z kusu prkna a různých pásků. Od té doby stále něco vyráběla a v 15ti se přihlásila na Uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště - obor návrhářství a modelářství obuvi . Přesto, že spolu s ní studovaly čtyři dívky, zůstala u toho nakonec jako žena jediná. „ Je to fyzicky velmi náročná práce, neboť jedním z vašich největších kamarádů se stane kladivo a člověk musí mít tu práci opravdu rád, aby vytrval.“ Po škole navrhovala a šila obuv v podniku jménem Obuna Praha, kde také potkala svoji životní lásku, budoucího manžela a otce své dcery, Mílu. Konkurenční boj v jejich domácnosti není. Ona vytváří věc novou, on opravuje a vynovuje boty obnošené. Ona má svůj krámek na Pražském hradě, on svoji opravnu na Vinohradské ulici. Vzájemně si pomáhají. Jen tu a tam se objeví drobná řevnivost : „ To by se staří ševci v hrobě obraceli, kdyby viděli, jak to děláš .“ popichuje mě někdy můj muž. Když člověk pracuje s kůží, vždy po čase vyplynou vlastní technologie, každý se řemeslně vypracuje vlastním směrem a specializuje se.“ Zuzaninou doménou jsou sandály všeho druhu, tvaru a barevností s doplňky i bez nich. Nízká, ručně šitá, lehká, měkká botka pro děti, slečny, dámy i muže. Také tašky všech velikostí a pásky, či spojení obého, barevné modely na cesty, jisté proti zlodějům.
Její klientelu tvoří náhodní chodci i ti stálí, letití zákazníci, kteří si užívají své botky šité na míru a mají radost, že je mohou také spoluvytvářet. Baví je vyhledávat ve vzorcích kůže tu správnou barevnost a vybírat ozdoby pasující k vlastním šatům. Tuhle možnost totiž člověk v Krámku na Radničních schodech Pražského hradu má. Je to obchod a galerie českých řemesel zároveň. Ne jako lákadlo pro turisty, ale protože si Zuzana váží práce svých kolegů výtvarníků, se kterými již léta spolupracuje.
Malá oáza výtvarného umění v místech, kam patří.
V Praze je osm obuvníků, kteří šijí ručně boty a dokáží se tím uživit. Každý z nich vyrábí jiný druh. Ševcovské slety se sice nekonají, ale všichni o sobě vědí, pozorně sledují práci jeden druhého a samosebou i takových slavných „velikánů“ jakým je např. pan Blahník, bez jehož modelů odmítá kdejaká slavná filmová hvězda opustit své obydlí. Jezdí na veletrhy do Brna, Londýna, Paříže i Milána. Řemeslná tradice, která se dá vypozorovat u našich sousedů, hlavně směrem na západ ale u nás zatím stále ještě chybí. Dobrý řemeslník bývá váženým občanem, lidé dovedou jeho práci ocenit, zatímco zde mnoho uměleckých řemesel pomalu zaniká.
„ Je to škoda. Nemáme tady zatím jistotu, že nás řemeslo opravdu uživí i když jsou v něm někteří výborní. Trh je zavalen zbožím, dovezeným ze všech konců světa a diktát sezonní mody u většiny lidí vítězí. Uniformita ani kvalita výrobků, jim nikterak nevadí. Před nějakým časem se objevil trend návratu k přírodním materiálům a ručně dělaným výrobkům, hlavně u mladých lidí a z toho mám velikou radost.“
Zákazníci, kteří se do Zuzančina krámku vracejí, jsou také z ciziny a často Zuzaně připomenou, jak rychle běží čas. Mají na sobě třeba 5let staré botky a ona si pamatuje, co se událo v době, kdy je šila (každé mají svoji vlastní historii). „Jsem pak většinou dojatá, že je stále nosí a že s nimi prošli kus světa. Je to nádherný pocit a také kvůli němu jsem šťastná, že se tímhle řemeslem dokážu živit, že mohu dělat to co mě baví a co mi přináší radost. Je to veliké štěstí, za které jsem vděčná.“
Text : Tereza Herz Pokorná foto : Dagmar Hájková
