TANCUJ MATYLDO, je mnohovrstevný film, zrozený z nesmírně silného příběhu, jenž se stal hereckým koncertem tří generací. Takovým je pro mne celovečerní debut režiséra Petra Slavíka a jeho ženy scénáristky a producentky Nataši Slavíkové.
Jak říkal Ernest Hemingway: „Člověk nemůže psát pravdivě o tom, co sám na sobě nezažil.“ A je to tak. Vlastní prožitek dodává příběhu jakousi vzácnou neuchopitelnou výjimečnost, autentičnost, samozřejmost, lehkost, bývá vyprávěn s nadhledem a odstupem, přesto, že je do něho autor ponořen. A přesně to je případ filmu Tancuj Matyldo. Nataša Slavíková ví moc dobře, o čem píše a stejně jako ona, má i její muž příběh Matyldy prožitý a pod kůží.
„Nápad na snímek Tancuj Matyldo vznikl před více než sedmi lety, ještě za života mé matky, trpící Alzheimrovou chorobou. Péče o ni přinášela řadu humorných či tragikomických situací. Maminka do ústavu nechtěla, musela jsem slíbit otci, že ji tam nedám. Netušila jsem, co bude slib obnášet. Přes řadu složitých situací, kdy vděčím za pomoci našim synům, to naši rodinu stmelilo.“ říká autorka a zároveň producentka filmu.
Žijeme v době, kdy našemu světu vládne matérie, tvrdé prosazování vlastních zájmů mocných a lidskost jako by se ztrácela. A právě o lidskosti tento film je. V hlavních rolích matka a syn, kteří nemohou být rozdílnější. Ona bohém tělem i duší, on upjatý, úzkostně dodržující pravidla všeho druhu, což ho činí, zdálo by se, mužem bez citu. Ona původně operní, později barová zpěvačka, on právník ve věcech exekučních. Přidává se vnuk hledající, rebelující, bojující se sebou samým a světem kolem. Regina Rázlová, Karel Roden, Antonio Šoposki. Dva bardi českého herectví a jeden benjamínek, skvěle propojeni, a zároveň každý zvlášť ponořen do světa své figury. Příležitost pro první dva vskutku výjimečná, co se nosnosti postav a jejich proměn týče, třetí jim rozhodně jen tak nesekunduje, ale žije svůj vlastní příběh čistě a autenticky. Pro mne jedinou drobnou vadou na kráse, kterou člověk tvůrcům rád odpustí, je Zuzana Kanócz (Román pro ženy), hrající přítelkyni hlavního představitele. Je sice výbornou slovenskou herečkou, jak se ukazuje, ale volba, nechat ji mluvit česky, prostě nebyla šťastná, její čeština je obzvláště ve vypjatých situacích doslova katastrofální. To ale není podstatné, podstatné je, že film bere za srdce, dojme i rozesměje publikum, nutí k zamyšlení se nad během svého vlastního života. Na závěr zazní slavná píseň, Waltzing Matida v podání Tom Waitse a taková, jako jeho projev, je i duše filmu. Obsahuje vše, co zní v hlase tohoto geniálního zpěváka, skladatele a herce. Píseň je zde symbolem a realitou zároveň, i ona má svůj díl na tom, že film manželů Slavíkových prostě nemůže v divákovi na dlouhý čas nezůstat. Bylo by chybou, nechat si ho ujít na velkém plátně. Tam je totiž opravdovým zážitkem sledovat onen výjimečný herecký koncert Reginy Rázlové a Karla Rodena dirigovaný panem režisérem Petrem Slavíkem.