27.12.2024 má svátek: Žaneta
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ – LICENČNÍ POZNÁMKA: Celý tento materiál je vázán Licenční smlouvou a bez osobního svolení a následného písemného souhlasu držitelů autorských práv nesmí být tento rozhovor, jakož ani žádná z jeho částí včetně obrazové – přetiskován/a, upravován/a, přepisován/a, pozměněn/a ani jakýmkoli dalším způsobem šířen/a, vyjma šíření jako celku na FB profilu STYLEnew.cz.
Nikdy nepočítala své role, nevadí, spočítané jsou: Na počátku letošního roku - 2023 má na svém profesním kontu neuvěřitelný výčet, pokud si uvědomíme její věk! Dodnes natočila 59 filmů, včetně televizních, 26 seriálů a do tohoto výčtu jsem nezapočítával její účinkování v zábavných či dokumentárních pořadech, dokumentech, hostování v různých pořadech a programech … Letos oslaví 45 let, a když začínala s herectvím, ani ve snu by ji nenapadlo, že když má Libuška Šafránková při natáčení k dispozici svůj vlastní karavan, že ho může mít taky. I když čas je relativní, pro nás všechny na této pozemské úrovni platí, že letí jako blázen, a proto se držitelka Českého lva z roku 2005 za herečku v hlavní roli ve filmu „Štěstí“, této výsady také dočkala. Už si je nějaký ten rok dobře vědoma, že i ona může mít při natáčení k dispozici od produkce mj. „svůj“ vlastní karavan, do kterého vstoupí, aby se převlékla, aby na ní mohli začít pracovat maskéři, a ona se začne plně věnovat práci. V tu chvíli už začíná vstupovat do role. Vědomě se převtělovat do té či oné postavy, které se rozhodla věnovat nejen kus svého času a života, ale také svého vlastního já! A pro změnu, já jsem měl velké štěstí, za což jsem vděčný, že mi právě tato osobnost kývla na nabídku a rozhodla se mi věnovat část svého času a sebe samotné poskytnutím tohoto rozhovoru. Nedělá to běžně.
Mám dilema. Lidé vás mají zafixovanou jako Táňu Vilhelmovou, i když už jste poměrně dlouhou dobu oficiálně Dyková. Můžu vás pro tento rozhovor uvádět jako Tatianu či Táňu Vilhelmovou – Dykovou?
Je zvláštní, že o tom mluvíte, protože já tohle dilema v sobě řešila poslední čtyři roky. Je to pro mě hodně zajímavá zkušenost, díky níž jsem už ale dospěla k rozhodnutí, co s tím. Stále přicházím do styku s lidmi, s mnoha se znám léta a je fakt, že všichni v sobě mají zaryté příjmení Vilhelmová. Je to, pravda i svým způsobem taková moje už zavedená profesní značka. V občance mám ale příjmení po svém manželovi – Dyková a taky jsem si lámala hlavu, co s tím. Vyřešila jsem to před pár dny, kdy jsem se definitivně rozhodla, že budu: Tatiana Dyková Vilhelmová. Přišlo by mi nefér vůči Vojtovi (Vojta Dyk, zpěvák, herec, manžel herečky – pozn. red.), abych tu pomyslnou sílu jeho rodu od sebe jen tak šmahem odstřihla. A to rozhodnutí padlo pochopitelně i kvůli mému čistě osobnímu životu, který si opravdu užívám a vychutnávám s velkou pokorou a vděčností. Je fakt, že ve chvíli tohoto mého rozhodnutí jsem cítila nejen velkou radost uvnitř sebe sama, ale i vděčnost, protože s tím „kouskem“ svého muže patřícímu k mému jménu se cítím silná a jakoby pevnější. Mám v sobě určitou hrdost … Jestli mi rozumíte. No, a už jsme se s Vojtou dohodli, že tohle rozhodnutí zoficiálníme nějakou oslavou.
Řekl bych, další výjimečnost a originalita ve vašem životě. Když jsme u té výjimečnosti, navážu na ni. Pro mě osobně jste opět zcela výjimečná a jedinečná v novinkovém seriálu „Případy mimořádné Marty“. Ztvárnila jste zde hlavní hrdinku, která disponuje IQ 160, což je genialita. Víte, jaké je vaše IQ?
Ne. A intuitivně cítím, že tohle vlastně ani vědět nepotřebuji. Těší mě, že se vám „Případy mimořádné Marty“ líbí, protože pro mě to byla skvělá práce. Sice byla na mě v samotné realizaci až zbytečně rychlá, ale vážně jsem si to užila. Hned, jak jsem si přečetla scénáře, tak mě Marta okouzlila.
Čím?
Především tím, že je za každé okolnosti autentická. Začala jsem se na tu roli připravovat, zjišťovat informace, co se týká chování a charakteru těchto lidí, protože genialita je výjimečnost a disponuje jí jen velmi malé procento lidí. Chtěla jsem vědět a potřebovala jsem mít jasno v tom, jak se tito lidé běžně chovají. Jak moc jsou schopni se uzpůsobit pravidlům společnosti, protože Marta má logicky problém s autoritativním chováním. Myslím, že jsem porozuměla jejímu charakteru, protože její mozek je jakoby vždy o dva kroky napřed, a to se logicky projevuje v jejím chování, jednání, rozhodování. Takže pro mě byla nejdůležitější opravdu ta autenticita a skutečnost, že Marta věci řeší zcela podle sebe, tak, jak to v danou chvíli cítí, bez ohledu, co na to, kdo řekne.
Přesně, všechno dělá po svém bez ohledu na nějaká nastavená pravidla, protože „dopředu“ dokáže rozpoznat, jak to či ono ve skutečnosti je či bylo a podle toho se zařídí. Z pohledu většinové společnosti sice vybočuje, přitom zůstává pevně nohama na zemi a především svá!
Přesně to je Marta. Ono obecně, řekněte mi, kolik žen je autentických? Kolik žen u nás či ve světě obecně žije čistě podle sebe? Podle své intuice, tak, jak to v danou chvíli cítí a ví, že je to „tak“ správně? Nám je stále předkládáno a z nejrůznějších stran vtloukáno do hlavy, že bychom měly vypadat „takto“, jednou „být silné a průbojné jako muži“, pak někdo ze dne na den tento model přetočí a pro změnu je „in“, když budeme éterické … Ptám se ale: Proč? Podle mého názoru totiž veškeré kouzlo spočívá právě v té jedinečnosti a přirozenosti! Takže autentičnost každého z nás mi přijde skvělá a možná právě tento seriál to díky Martě spoustě lidem ukáže, což by bylo fajn. Já považuji autentičnost za alfu a omegu všeho. Někde v hloubi duše cítím, že tento seriál bude u diváků oblíbený. Zatím se odvysílal na kanále Voyo a teď na jaře by měl být nasazen na Nově. My už jsme ho viděli a synové si ho hodně oblíbili. Nikdy jsem je nenutila, ani Vojta, a to platí stále, do toho, aby se na naši práci museli dívat. Tím spíš mám z jejich odezvy radost, protože je právě tento seriál něčím připoutal, chytil a těšili se zase na další díl z té první série.
Nic není náhoda. Domnívám se, že už vůbec skutečnost, že jste herečka. Kdy poprvé vám hlavou proběhlo, že chcete být herečkou?
Takto jsem to nikdy neměla, a že by to bylo mé toužebné přání v dětství, kdy si vysníme různé profese, tak o profesi herečky jsem neuvažovala. Stalo se to, co se mělo stát. Dokonce se přiznám, že jsem se poměrně dlouho i styděla, když jsem měla kdekoli do kolonky povolání vypisovat: herečka. Říkala jsem si, že se určitě ještě „něco“ objeví. K jistému zlomu došlo až kolem mých 40 let, kdy jsem sama sobě s plnou vážností řekla: „Táňo, ty jsi herečka! Je to super, tak už to přijmi se vším všudy a o to víc se do toho můžeš ponořit.“ Zafungovalo to!
Což mi ostatně potvrzují i vaše slova z jednoho rozhovoru, v němž jste prozradila: „Já jsem tady ten trychtýř, přes který to protéká – tak vnímám svoji profesi a to, proč vlastně dělám herectví!“ Můžete, prosím, toto vyjádření, kterému naprosto rozumím, ještě trochu zjednodušit či zkonkretizovat pro ty, kteří takříkajíc netuší, oč jde?
Podle mě by bylo dobré použít nějaké přirovnání a použila bych k tomu třeba malířství. Samu sebe můžu přirovnat k malíři, který předstupuje před zcela prázdné bílé plátno a nějaký čas jen tak přemýšlí, lelkuje a nechává všemu volný průběh. Najednou, jak se říká, ho políbí múza, něco ho osloví, přijde mu vnuknutí, zkrátka něco mu napoví jeho intuice, on se chopí štětce a začne malovat. Nechá se vést a činí tak od srdce, aniž by dopředu věděl, co bude výsledným obrazem. A právě tento stav mě v rámci mé profesi baví nejvíc! Jsem jakoby prázdná, zcela čistá, pak ke mně dorazí nabídka a já intuitivně cítím, jestli je „to“ ono nebo ne. Na to se v zápětí začnou nabalovat další indicie: herci, se kterými ráda pracuji nebo bych chtěla pracovat, samozřejmě že je pro mě podstatná i role režiséra, který za mnou přijde s tím nebo tím tématem … Je pro mě důležité, abychom „všichni“ při té či oné konkrétní práci na sebe tzv. slyšeli. Cítili se dobře ve své vzájemné přítomnosti, protože jen díky všem těmto, pro někoho zcela banálním a zdánlivým drobnostem, může dojít k úžasné souhře pro dobro věci. Pro to, že výsledek té či oné práce je co nejlepší a odpovídá původnímu záměru autora.
Představte si, že k vám dorazí nabídka, která na první dobrou vypadá velmi lákavě, realizační tým o vás hodně stojí, ale vám v hlavě zabliká kontrolka, že tam přece jen něco nesedí, že tohle pro vás není dobré. Dokážete ji odmítnout?
Zajímavá otázka i z toho důvodu, že u mě to funguje už tak, že moje intuice, můj vnitřní hlas je neomylný a v těchto případech okolnosti způsobí, že k realizaci nedojde. Bez mého sebemenšího přičinění, jestli mi rozumíte …
Naprosto. De facto ty energie fungují zcela neomylně a jde o to poslouchat svůj vnitřní hlas. Některé věci je fajn nechat jen tak plynout, nevstupovat do nich a neovlivňovat je svými energiemi - což je povětšinou náš rozum, potažmo tedy ego - to, co se nakonec vyřeší samo a výlučně pro dobro dané osoby ...
Tak to je. Vlastně uvědomit si tu nepsanou pravdu „Já jsem“, vážit si sám sebe, mít se rád a poslouchat svůj vnitřní hlas, to vedení uvnitř, které má každý člověk.
„Mám ráda samotu, sama se sebou si vystačím.“ – vaše slova. Kdy naposledy Táňa Dyková Vilhelmová vyhledala samotu?
Vlastně i teď, když jsou všichni kluci s Vojtou v lese. Využila jsem samotu k tomuto povídání. Každopádně sama se sebou v tichu, o samotě takříkajíc se vším všudy jsem poměrně často a je to úžasné. Velmi málo lidí, což je škoda, dokáže být v tichu sama se sebou. Já tohle privilegium vyhledávám a mám je přesně, když potřebuji. Ostatní to respektují a já jsem vděčná za to, že to takto berou. Není to žádné utíkání od těch, které má člověk rád, vůbec ne, je to momentální potřeba mého vnitřního já, řekněme k vnitřní harmonizaci, zklidnění nebo očistě a je to vážně super.
Překvapilo mě, jakým způsobem se připravujete na roli a především pak, jak se učíte texty! Přijde mi neuvěřitelné, že jste schopná se naučit daný monolog či dialogy pro daný obraz, který v ten den natáčíte, v momentě, kdy tzv. dorazíte na plac a usednete do maskérského křesla…
Takto to mám od začátku, co jsem s hraním začala. Jakmile vstoupím na plac, do maskérny, do svého karavanu, v ten moment vědomě vstupuji do určitého energetického pole, ve kterém jsem propojena na danou postavu, a okamžitě mi naskakuje krátkodobá paměť. Mám to tak i v divadle. Za těch šest, sedm hodin, kdy probíhají zkoušky, jsem schopná se text naučit, sžít se s ním, takže do premiéry není problém mít text už pod kůží. Učit se texty doma neumím a nejde mi to. No, a když jsem mluvila o tom divadle, tak opravdu, bez ohledu na časový horizont, kdy je to či ono představení nasazené v programu divadla, do jeho derniéry si text pamatuji. Jakmile přijde derniéra, je to naposledy a nějak automaticky ten konkrétní text ze mě odchází. Už ho nepotřebuji v sobě držet, můžu se od něj zcela oprostit, pustit ho pryč. Je to důležité i pro můj vnitřní klid a volný přechod z právě mnou oživené postavy do normálu k čistě osobní Táně Dykové Vilhelmové.
Pokud by se veřejnost či kdokoli nedozvěděl, že jste před lety prodělala zánět mozkových blan, který vás na delší dobu takříkajíc komplet vyřadil z provozu, nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jste tohle onemocnění prodělala!
Je fakt, že když mi ten zánět diagnostikovali, bála jsem se, že přijdu o tento dar. Dar krátkodobé paměti, který mám. Naštěstí se to nestalo, díky Bohu mi nezasáhl centrum paměti, což se bohužel u tohoto onemocnění děje poměrně často. Já toho byla ušetřena, za což jsem velmi vděčná a chápu, že pokud by se to nedostalo ven, opravdu by nikoho nenapadlo, že jsem kdy tímto, řekněme zastavením na popud vlastního těla, kdy prošla.
Za co nejvíc vděčná je Tatiana Dyková Vilhelmová sama sobě?
Jak to popsat? … Velmi často – a opravdu si tu vděčnost uvědomuji, jsem vděčna svému vlastnímu tělu. Za to, jak je úžasné, jak mi nádherně slouží, že si díky němu dobře zacvičím, s lehkostí a radostí zvládnu vše, co je fyzicky třeba. Zrovna včera jsme absolvovali poměrně dlouho túru a jsem svému tělu vděčná, jak mě krásně neslo skrze ty hory. Jsem mu vděčná za to, že odnosilo tři krásné a zdravé děti a opravdu je ta vděčnost zapotřebí, protože spousta lidí to bere jako samozřejmost, ale o žádnou samozřejmost se nejedná. Je to dar a měli bychom si ho patřičně vážit a podle toho se také k němu chovat. A to platí o všech darech, kterých se nám díky životu jako takovému dostalo! Včetně poděkování formou opravdové a srdečné vděčnosti. Uvnitř sebe sama jsem vděčná za to, jaká jsem. Zvládla jsem velké věci a nikdy jsem nezradila samu sebe. Nezatěžovala čímkoli ostatní. No, a pokud mluvím o vděčnosti sama sobě a půjdu ještě dál, víc do hloubky, jsem velmi vděčná za to, jaké mám rodiče. Jaké hezké věci ze sebe mi předali a v tomto ohledu jsem šťastná a pyšná zároveň.
Ve spojitosti s vámi mám v hlavě spoustu rolí, ale hlavou mi od počátku, co jsem se na tento rozhovor začal připravovat, běží váš televizní film „Společnice“. Možná proto, že už při jeho premiérovém vysílání před 23 lety jsem byl přesvědčen, že tento film by si zasloužil být klasickým filmem, ne „pouze“ televizním. Možná proto, že pro vás tohle natáčení asi až taková procházka růžovým sadem nebyla, že?
Já v té době byla mladá holka, plná očekávání, bez jakýchkoli předsudků, spousta energie, byla jsem moc ráda, že jsem tuto nabídku od režisérky Zuzky Zemanové dostala. Ale je fakt, že právě tím jsem paní Adamovou (Jaroslava Adamová, herečka – pozn. red.) neskutečně štvala a ona mi to také dávala pěkně sežrat. Byla to profesionálka každým coulem, ale souběžně s tím, myslím si, hodně komplikovaná žena. Až s odstupem času tohle člověk dokáže pochopit a omluvit … Cítila jsem z ní jakési zhrzení. To, co v sobě nosila a uměla, jako by ze sebe nedokázala vydat. Třeba čekala nějakou odezvu, kterou si sama v sobě dopředu představovala, ale ta se jí nedostala a podle toho, zcela samozřejmě, reagovala. Ale i přes to mám ten film ráda a je fakt, že ono tohle všechno dohromady nakonec udělalo tu potřebnou alchymii celého snímku. Je fakt, že kdybych tam byla takříkajíc úplně sama, byla by to pro mě hodně těžká práce. Ale, díky Bohu, jsem měla velkou oporu v Zuzce Zemanové a spoustě lidí v realizačním týmu za kamerami.
Vím, že se ve chvíli, kdy končí natáčení, představení, dokážete doslova a do písmene z role tzv. kompletně vysvléknout. Zkrátka vystoupíte z role, máte jisté techniky na tzv. pročištění se, což mi přijde skvělé. Proč se „vystoupení z role“ nevyučuje na uměleckých školách? Myslím, že je to hodně důležité, protože se může velmi snadno stát, že se jedinec, který tohle nedokáže, a i po natáčení zůstane vnitřně zaseknutý s tím či oním charakterem, dostává ve svém běžném životě na hodně tenký led …
Nedokážu odpovědět na to, proč se takzvaně „vystoupení z role“ a to jakékoli nevyučuje. Ono se vlastně ani neučí, jak do role „správně vstupovat“. Víte, k herectví se přistupuje většinou technicky. Snaží se vás naučit nějakou techniku anebo řeknou, že jste tzv. „puďák“. To je každý herec, který umí a dokáže pracovat s energií. A v tom je podstata všeho, nicméně nikdo o tom nechce mluvit. Proč? Protože vstupujete do živoucí energie, do nějakého energetického otisku a pokud je v tom dotyčný herec dobrý, chytíte potřebnou energii dané postavy. Tam v tu chvíli začínáte prožívat i drobné nuance, s nimiž byste měl pracovat. Například, jak dotyčný žil, jak to bylo opravdu s tím či oním jeho rozhodnutím, proč je učinil… atd. Ale víte, že z toho pole musíte vystoupit, protože v opačném případě zůstanete uvězněný v něčem, co není čistě vaše osobní energetické teritorium a najednou, když to pro pochopení hodně zjednoduším, začnete v čistě osobním životě dělat nesmyslné kroky, které byste běžně nedělal.
Můžete být ještě konkrétnější?
Tohle platí pro jakoukoli roli, ale uvedu to na příkladu divadelního představení. Na jevišti jste určitou postavou, a jakmile představení skončí, musíte se z té role vnitřně vysvléknout, učinit potřebnou osobní – vnitřní hygienu, abyste se dostal opět do běžného života, v němž jste sám za sebe. Sám sebou. Pokud to neuděláte, tak například po představení přijdete na bar a začnete se s někým i nesmyslně hádat, protože máte v sobě stále energii té postavy, která by se v daném okamžiku chovala agresivně, ovšem vy sám za sebe ne! Proto tvrdím, že je velmi dobře umět vystoupit z role, pročistit se … Já zkrátka vědomě pouštím hranou postavu v daný okamžik z hlavy. Ale bohužel tohle se opravdu na hereckých školách neučí, stejně, jak už jsem řekla, se neučí správné vstupování do role. Pracujeme s emocemi, s energiemi, které nikdo nevidí a je třeba jim věnovat patřičnou pozornost a přistupovat k nim právě tak, aby vám byly ku prospěchu. Ne naopak! Je to logické, stejně jako vás emoce dokážou přivést do velmi pozitivní, radostné euforie, pocitu bezmezného štěstí, na druhou stranu vás ale mohou i velmi rychle zničit. Doslova!
A člověk by se měl z logiky věci jaksi automaticky chránit, chápu. Někdo to nedělá, jiný sám sebe hlídá až příliš. Máte vůbec nějaká či nějaké tajemství? Přijde mi, že když už se rozhodnete poskytnout rozhovor, tak se dokážete rozpovídat o čemkoli a většinou v těch televizních kolikrát jedete tzv. jako tajfun!
(smích) To je sice pravda, ale ono taky hodně záleží na tom, kdo s vámi rozhovor vede. Myslím, že nemám problém odpovídat na otázky, jakékoli otázky, ale to neznamená, že bych díky své otevřenosti neměla tajemství. Ty má naprosto každý z nás. Čili je nepřeberné množství tajemství! Tvrdím, že každá rodina by měla mít své či svá tajemství, protože se jedná o něco, co je výlučně její. A v případě hereček, herců a obecně známých tváří, osobností zastávám ten názor, že právě tato skupina lidí a jejich rodiny by rozhodně neměli být otevření takříkajíc jako „vrata od chlíva“. Navíc to není vůbec potřeba, protože v komunikaci s médii je tohle pro každého z nás dvojsečná a nebezpečná zbraň. Každá bytost má své tajemství, každý je chvíli otevřený, chvíli zavřený, jako v přírodě, v létě se lidi zdržují venku mnohem víc a déle než v zimě. A každá herečka, o čemž jsem skálopevně přesvědčená, má mít své tajemství, protože pokud se jednoho dne takzvaně zcela vydá se vším všudy, pak ztrácí určité kouzlo a schopnost vytvářet věrohodnou iluzi v některých ze svých rolí.
Vím, že jako holčička jste chtěla být tanečnicí. Navštěvovala jste balet, tančila a tanec je svým způsobem stále vaší nedílnou součástí. Není vám líto, že tento váš dívčí sen nedošel naplnění ve své plné míře?
Duše si čas od času zasteskne, ale na druhou stranu není ničeho konec, a pokud se mi po tanci hodně stýská, zatančím si klidně i sama doma. Navíc, když se připravuji na roli, která mě zaujme, přemýšlím i v tomto úhlu pohledu a snažím se ji vystavět tak, aby byla i tzv. hodně pohybová. Teď jsem například sama pro sebe objevila pole dance a jsem jím nadšená, protože tanec je jedním z hlavních nástrojů sebevyjádření.
Stejně jako v případě slušného chování je jeden z jeho důležitých atributů poděkování. Takže, milá Táňo, moc děkuji nejen za sebe, ale i za čtenáře STYLEnew.cz, že jste si na mě udělala čas a věnovala mi kousek z něj na toto povídání. Moc si toho vážím.
Rádo se stalo …
P.S. A na úplný závěr: T I CH O
Když jsme s Tatianou dokončili naše povídání, uvědomil jsem si, že nejdokonalejší přenesení celého našeho rozhovoru, který se odehrál první neděli letošního roku, bych nejraději nazval: „TICHO“. Pod tento titulek bychom vložili fotografii Tatiany a tečka … Nic víc, nic míň. Protože tak bych nejlépe a nejsilněji vystihl tu téměř hodinu a půl v přítomnosti této herečky. Ti, kteří mají tzv. otevřené srdce, čistou duši a „VÍ“, mi rozumí a věřím tomu, že by si takovýto „netradiční“ rozhovor užili. Stačilo by jim „pouze“ si nacítit, navnímat patřičné energie a vše ostatní už by bylo zařízeno, protože by „to“ zkrátka nechali volně plynout. No, a mohli si tím pádem v patřičné intenzitě vychutnat to božské ticho, kdy nemusí být vyřčeno jediné slovo, nicméně by cítili, že je v danou chvíli vyřčeno vše. Všechno podstatné a důležité v „tady a teď“. Nicméně, vzápětí jsem se tzv. opět vrátil do naší pozemské přítomnosti – reality a pustil se do přepisování celého povídání. Jelikož jsem si vědom toho, že každý z nás je originál, a i když má každý z nás (bez rozdílu!) až neuvěřitelné schopnosti, tak v dimenzi své pozemské cesty je každý na jiné energetické úrovni a v jiné části své jedinečné cesty – oproti té naší čili slova jako taková potřebuje. Posouvají ho dál a mohou dotyčnému otevřít „to“, co v něm bylo dosud stále zavřené. Třeba… Nebo také ne, protože ještě nenastal ten správný moment. Pro ni či pro něho. Každopádně, i když mnozí z vás pochopí, že setkání právě s touto jedinečnou bytostí má pro mne ještě jiný význam – právě ve spojitosti s onou božskou silou vnitřního ticha, které jsem zmínil, věřím, že Vám právě tohle povídání přineslo také radost a klid uvnitř vás samotných … Děkuji!
Autor: Lubomír Nečas, dipl. um., MBA / 150123, Fotografie: Dagmar Hájková, archiv TV Nova, Photosdesign: www.STYLEnew.cz