TEN, CO ROZPLAKAL T. G. MASARYKA!

Street-artista ChemiS začal v posledních dnech díky 3D plačícímu „tatíčkovi“ Masarykovi zaplavovat internet. Tento svůj nápad nosil v hlavě celý rok, teprve nyní se mu jej podařilo zrealizovat. Nutno podotknout, že geniálně! Je mu teprve 31 let, jeho práce jsou k vidění i na Kanárských ostrovech, byl prvním Čechem, který maloval v New Yorku na místě, kde graffiti kultura vznikla…

Když jsme se s Dimitrijem sešli osobně, překvapil nás svou lidskou obyčejností, žádnou známkou pomyslné nadřazenosti, byť si to může dovolit. Je to úplně obyčejný mladý kluk, který má své sny a plány – o kterých nemluví, aby je nezakřikl, což je v pořádku, nicméně o snech, které se mu vyplnily, se rozpovídá s obrovským zápalem a vy máte pocit, jakoby „to“ bylo před chvílí… Před chvílí, co namaloval tajně v noci své vůbec první graffiti, jakou měl radost, když v ruce držel svůj první profesionální spray, když coby historicky první Čech maloval své dílo na hlavní stěně New York Hall of Fame, což je pro každého opravdu zapáleného graffiti umělce, či street-artistu nejvyšší pocta, asi stejná jako pro horolezce zdolání Mount Everestu. Ovšem v případě ChemiSe kontrastně s tím rozdílem, že on byl ve chvíli, kdy jej v NY vybrali ze stovky přihlášených umělců z celého světa, dá se říci téměř na počátku své profesní cesty. Také Vám běží hlavou, jak je možné, že ho neznáte, zatímco na různých místech světa už zanechal svůj umělecký a zcela jedinečný otisk? Proč se o něm nepíše, když už ve svém poměrně mladém věku dokázal mnohem víc, než např. často zcela bezvýznamné figurky tuzemského showbyznysu hrající si na „celebrity“ a plnící stránky médií např. kvůli tomu, že mají na sobě něco, co jim podle názoru někoho jiného absolutně nesluší, kvůli tomu, že právě „v ukrutných bolestech musí“ fotit kalendář… a další bezvýznamné informace? Ona je vlastně tato skutečnost BOHUŽEL stejně smutná jako právě výraz ve tváři našeho prvního prezidenta, který se krátce před oslavami 100 let od vzniku naší republiky „rozplakal“ na jedné ze zdí v areálu vysokoškolských kolejí nedaleko Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. A odkaz, který tímto svým nápadem a vlastní realizací v rámci nedávného Street art festivalu v Olomouci do svého obrazu přední český street artista vložil, je podstatně silnější, emotivnější a pravdivější, než se může mnohým zdát... Dimitriji, opravdu smekám!  

Děkuji.

Proč jste si zvolil jako svá „plátna“ právě zdi? Není to škoda?  

Už v mých začátcích se mi líbilo, že pro grafitti je typickou galerií ulice, plochy, které může vidět úplně každý. Má to své kouzlo. Mně se líbí, že tyto kresby, či obrazy může vidět bez rozdílu ten, kterému se to nelíbí, kdo tomu nerozumí, stejně jako lidé, kteří to ocení, udělá jim to třeba jen na chvíli radost… Názor na to či ono dílko si ale musí udělat každý sám. Zatímco do galerie jde člověk zcela cíleně, zaplatí vstupné, u nás tohle vůbec neplatí.

Když jste začínal, tak byly pomalované zdi brány jako vandalství, bez ohledu na to, jestli je „pomaloval“ pubertální školák, nebo profesionální malíř…

Ano, věděl jsem, že je to ilegální činnost, kterou někdo druhému způsobuje tzv. majetkovou škodu. Když jsem vytvořil své první graffiti, což bylo písmeno. V noci jsem se plížil k tomu místu a sledoval, aby mě nikdo neviděl… Byl to adrenalin. Ale na svoji obhajobu říkám, že jsem si vždy vybíral plochy, které byly opuštěné a tzv. patřily všem. Ať už například trafostanice, nebo polorozbořené budovy… No, a když z ošklivé zdi udělám díky graffity něco pěkného, tak mám rozhodně čisté svědomí.        

Na které své dílko jste nejvíc pyšný?

Musím se smát, protože zrovna nedávno jsem právě o tomto přemýšlel! Řekl bych, že je to moje 3D práce v Kodani, kam jsem se dostal v rámci své cesty po Skandinávii. Vlastně vznikla naprostou náhodou, protože zrovna pršelo a já musel tím pádem najít jiný prostor. A našel jsem místo, kde byla díra ve zdi a do tohoto prostoru jsem namaloval své jméno technikou 3D. Právě tohle odstartovalo moji zahraniční kariéru. Díky němu jsem se dostal do mezinárodních kruhů, dáli se to tak říct a jsem za to opravdu vděčnej. Určitě by spousta lidí řekla, že jiné mé malby jsou mnohem lepší, impozantnější, ale právě tohle je pro mě nejen srdeční, ale osudová záležitost, která mi pomohla k tomu posunout se zase dál za hranicemi.

Ale své práce jste v zahraničí maloval už před cestou po Skandinávii. Jak se o vás dozvěděli např. na Kanárských ostrovech? 

Přes sociální média, ale úplně původně jsem jel zahraničí tzv. naproti já sám. Vydal jsem se na cesty, někam dojel, vybral místo, domluvil se s majitelem. Většinou to bylo v okolí Evropy. A pak s nástupem sociálních médií jsem začal svoje práce pouštět do světa a začali mne oslovovat nejrůznější zahraniční klienti.

Jak dlouho jste vlastně profesionální street-artista? 

Deset let. To je doba, kdy se živím výlučně tímto způsobem.

Uživil byste se, pokud byste neměl zakázky ze zahraničí? 

Dnes už ano.

Troufnete si, vzhledem k tomu, že je to zdroj vaší obživy, zakázky odmítat? 

Ano. Odmítám loga, nápisy, nebo třeba dětské pokojíčky…

Proč? 

Nemám to zapotřebí. A především pak pro mě je moje práce velkou vášní a svobodou, ovšem v okamžiku, kdy vám někdo začne něco diktovat a vy s tím nesouzníte, tak proč to dělat?! Ale chápu, že spousta lidí, a to se týká zřejmě všech oborů lidské činnosti, musí takzvaně poslouchat, protože, jak se říká: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Já ale ten případ, zaplať pámbu, nejsem a jsem za to vážně velmi vděčný.

Myslím, že velká většina lidí je vám pro změnu vděčná za obraz brečícího Masaryka…

Já jsem tento nápad nosil v hlavě přibližně rok a teď v rámci Street-art festivalu v Olomouci jsem ho konečně zrealizoval.

Je vám také smutno z toho, co se děje v posledních letech v naší politice?

Je mi nejen smutno, ale čas od času se ten smutek mísí s pořádnou naštvaností a naprostým nepochopením…

A na závěr se zeptám, čekal jste otázku, která ještě nezazněla?

Čekal jsem, že se mě hned na začátku zeptáte na to, nač se mě od okamžiku, co jsem dokončil Masaryka, ptají všichni. Ale nezeptal jste se.

Zřejmě je zajímá, tipuji, proč jste namaloval T. G. Masaryka smutného a plačícího.

Přesně tak, proč pan Masaryk brečí.

Díky za rozhovor.

P. S.

Dimitrij nikdy nestudoval umění, nikdy nestudoval malbu, a přesto se právě tato činnost stala jeho vášní, koníčkem a následně i prací. Rozdává radost, stejně tak naději. Zašedlá a neesteticky vzhlížející místa dělá krásnější. Jakoby oživoval mrtvé kousky naší planety. Jeho nejoblíbenější barvou je černá, miluje mořské plody a z malířů obdivuje Alfonse Muchu, protože se mu líbí jeho ztvárnění přírody a organiky. ChemiS je velký milovník přírody! Zajímá vás, kolik času stráví, než za pomoci speciálních sprejů vytvoří jeden svůj obraz? Dosud nejkratší udělal za pouhé tři hodiny a jednalo se o zakázku pro Mitsubishi, kterou ovšem, jak přiznává, měl kvůli organizačním problémům takříkajíc zahodit. Nezahodil a vyplatilo se mu to. A nejdelší? „Zhruba měsíc.“ Půl hodinka s člověkem, který si určitě zaslouží mnohem víc pozornosti, než jaké se mu zatím v médiích dostává, utekla jako voda, nicméně jeho dílka nikam neutíkají! Zůstávají na svých místech a den co den rozdávají radost a zlepšují náladu snad každému, kdo se na ně podívá. My Vám na ukázku pár takových nabízíme v naší galerii. Kochejte se, radujte se a mějte se krásně... 

Text: Lubomír Nečas, Foto: Dagmar Hájková a archiv autora

Fotogalerie