21.11.2024 má svátek: Albert
Na KAŽDÉHO Z NÁS bez výjimky někde hodně blízko, nebo v docela dost vzdálené budoucnosti čeká chvíle, kdy zavře oči a odejde tam, odkud vzešel. Už smířený, radostný, se zcela očištěnou a jakoby znovuzrozenou duší. A právě ten okamžik, kdy k uvedenému přechodu dojde, by chtěl každý prožít tam, kde se cítí nejlépe – DOMA. Pokud možno v blízkosti blízkých, milovaných. Bohužel ale ne každý má tu možnost a pak je odkázán na pomoc druhých. V ústavech pro dlouhodobě nemocné, v nemocnicích, domovech důchodců …atd. Tam, kde na konci své pozemské cesty pohlíží do očí úplně cizích lidí, jejichž chování nemůže ovlivnit, i kdyby v danou chvíli sebevíc chtěl. Bohužel!
Báseň, kterou v nočním stolku ženy, která opustila náš pozemský svět ve značně požehnaném věku, bez svých nejbližších, bez kohokoli ze svých dětí, by se možná měla stát povinným studijním materiálem pro všechny zdravotní školy a instituce vychovávající budoucí lékaře a lékařky. Vlastně nejen pro ně. Pro KAŽDÉHO! A to doslova a do písmene, protože nikdo z nás – byť sebevíc milován a stále obklopen těmi, které sám miluje – neví, jak a především pak kde naposledy zavře své oči. A věřím, že VŠICHNI se shodneme na tom, že by tato nelehká část našeho pozemského života měla probíhat zcela důstojně a především pak s neutuchajícím přísunem Lásky. Nebo si myslíte opak? Vážně? Tak si přečtěte, co nejmenovaná stařenka nechala ve svém nočním stolku na oddělení pro dlouhodobě nemocné v jednom ze skotských zdravotních zařízení:
ŘEKNĚTE, KOHO TO PŘED SEBOU VIDÍTE?!
ACH, ANO, JE TO JEN UBOHÁ STAŘENA
S DIVNÝMA OČIMA A NAPŮL ŠÍLENÁ ...
ODPOVĚĎ NEDÁ VÁM, JÍDLO JÍ PADÁ,
NEVNÍMÁ, KDYŽ SE PO NÍ NĚCO ŽÁDÁ.
O SVĚTĚ NEVÍ, JEN PŘIDĚLÁVÁ PRÁCI,
BOTY A PUNČOCHY NAPOŘÁD ZTRÁCÍ.
NĚKDY JE SVÉHLAVÁ, JINDY SE UMÍ CHOVAT,
JEN POTŘEBUJE NAKRMIT A PŘEBALOVAT.
TOHLE TO VIDÍTE? TOHLE SI MYSLÍTE?
SESTŘIČKO, ALE VŽDYŤ O MNĚ VŮBEC NIC NEVÍTE!
BUDU VÁM VYPRÁVĚT, KÝM VŠÍM JSEM BÝVALA,
NEŽ JSEM SE BEZMOCNÁ AŽ SEM K VÁM DOSTALA.
MILÁČKEM RODIČŮ, DĚVČÁTKEM,
TAK SOTVA DESET LET
S BRATRY A SESTRAMI SLÁD ŽIVOT JAKO MED.
ŠESTNÁCTILETOU KRÁSKOU, PLUJÍCÍ V OBLACÍCH,
DYCHTIVOU PRVNÍCH LÁSEK A POŘÁD SAMÝ SMÍCH.
BYLA JSEM NEVĚSTOU SE SRDCEM BUŠÍCÍM,
CO SVŮJ SLIB SKLÁDALA ZA BÍLOU KYTICÍ.
A KDYŽ MI BYLO PÁR LET PO DVACETI,
CHTĚLA JSEM ŠŤASTNÝ DOMOV PRO SVÉ DĚTI.
PAK PŘEŠLA TŘICÍTKA A POUTA LÁSKY DĚTÍ,
JAK ROSTLY, UŽ MOHLI JSME UZLOVAT POPAMĚTI.
A JE MI ČTYŘICET, SYNOVÉ ODCHÁZÍ,
JENOM MŮJ VĚRNÝ MUŽ POŘÁD MĚ PROVÁZÍ.
PADESÁTKA PŘIŠLA, ALE S NÍ DALŠÍ MALÍ,
CO U MĚ NA KLÍNĚ S LÁSKOU SI HRÁLI.
PAK ZAČALA VŠAK DOBA ZLÁ,
MŮJ MANŽEL ZESNUL V PÁNU,
MÁM Z BUDOUCNOSTI STRACH,
NĚKDO MI ZAVŘEL BRÁNU.
ŽIVOT JDE DÁL, MÉ DĚTI MAJÍ VRÁSKY
A JÁ JEN NA NĚ VZPOMÍNÁM A NA DNY PLNÉ LÁSKY …
PŘÍRODA KRUTÁ JE, I KDYŽ ŽIVOT BYL KRÁSNÝ,
NA STARÁ KOLENA Z NÁS VŠECH STANOU SE BLÁZNI.
TĚLO MI NESLOUŽÍ, S GRÁCIÍ JE AMEN,
KDE SRDCE TLOUKLO DŘÍV, DNES CÍTÍM KÁMEN.
ALE UPROSTŘED ZKÁZY TÉ MLADIČKÁ DÍVKA ŽIJE
A SRDCE JÍ, BYŤ HOŘCE, VÍM, TAM UVNITŘ STÁLE BIJE.
VZPOMÍNÁ NA RADOST, NA ŽAL, CO ROZECHVÍVÁ,
VŽDYŤ STÁLE MILUJE A JEŠTĚ NEPŘESTALA BÝT ŽIVÁ!
MÁLO BYLO TĚCH ROKŮ A NETÁHLY SE LÍNĚ,
JÁ SMÍŘILA SE S TÍM, ŽE VŠECHNO JEDNOU MINE …
OTEVŘETE OČI, SESTŘIČKO, TEĎ, KDYŽ TO VŠECHNO VÍTE,
NEUVIDÍTE SESCHLOU STAŘENU …
TEĎ UŽ – MĚ UVIDÍTE!
Text a foto: STYLEnew.cz