TVRDÍM : MUSÍTE TO VYDRŽET! ONDŘEJ KEPKA

Jeho vášní je herectví, režie, kreativita, fotografování, obdivuje skutečné profesionály, váží si upřímných a pokorných lidí a je smířen s tím, že i když vytvořil desítky jiných rolí, stále si jej budou spojovat s Honzíkem Majerem ze seriálu Arabela. Není divu, když se tenkrát objevil na obrazovkách, jeho popularita byla na úrovni Karla Gotta!

I když nesmrtelná »Arabela« nebyla pro Ondřeje Kepku první hereckou zkušeností před kamerou (tu si odbyl již v osmi letech po boku paní Vlasty Fabiánové, své skutečné maminky Gabriely Vránové, nebo například Jaroslava Satoranského ve  filmu režiséra Jiřího Bělky »Tetinka«) přiznává, že natáčení tohoto seriálu pod taktovkou Václava Vorlíčka pro něj byla životní zkušenost k nezaplacení. „Nejenže jsem se tam setkal s velkými herci a měl tak příležitost sledovat opravdové hvězdy zblízka, ale pan Vorlíček mi ukazoval, jak se točí triky, poznal jsem, jak pracuje celý filmový štáb… To de facto rozhodlo, proč jsem po absolvování herectví na DAMU pokračoval ve studiu režie na FAMU.“ 

Ondřej dodnes vzpomíná na svého pedagoga herectví na Divadelní fakultě, bohužel dnes již zesnulého, ale výtečného herce, pana Borise Rösnera, který svým studentům kladl na srdce, že osobní vztahy do práce nepatří. A tím se řídí nejen, když stojí před kamerou, ale především pak za ní. Coby režisér. „Rád točím s lidmi, které znám osobně, s kamarády, ale ve chvíli, kdy se začne natáčet, každý se musí chovat jako profesionál,“ přiznává Ondřej. Zároveň dodává, že není žádným tajemstvím, že mezi herci (ostatně jako ve všech jiných profesích) jsou i tací, kteří lidově řečeno prudí a řada režisérů je nechce zaměstnat. „Ano, jsou takoví, ale je třeba říct, že pokud má takový jedinec výrazný talent, byla by škoda ho nevyužít, ovšem musíte to vydržet. Mnohem horší jsou však prudiči bez talentu, to může být pro někoho doslova peklo.“  

Kdo si počká, ten… 

Když pak jen tak sedíte v jeho přítomnosti a posloucháte, s jakým zápalem si s vámi povídá, po pár minutách vám dojde, že máte tu čest pobýt v blízkosti zcela obyčejného a nadmíru pokorného člověka, který ví přesně, co chce a ani v tom sebemenším gestu nedává najevo, že on je „někdo“. Naopak! A začnete si ho o to víc vážit, protože si uvědomíte, že profesionálů z řad těch, kteří se pohybují v tuzemském showbyznysu, je opravdu dnes jako šafránu. Pak si poslechnete, jakým způsobem hovoří a klade dotazy pozvaným hostům do Nočního Mikrofóra, které moderuje na Dvojce Českého rozhlasu, a je vám líto, že pořad končí. Chtěli byste poslouchat dál… Osobností se člověk zkrátka rodí, to se nedá naučit. A Ondřej Kepka mezi ně patří stoprocentně. Pak vám hlavou proletí otázka, proč není v takovém hereckém zápřahu, jako jeho spolužáci z DAMU, posloucháte dál a odpověď k vám okamžitě přiletí! On se totiž nikam necpe, neobvolává ani produkce, ani své kolegy – režiséry, nezneužívá své kontakty k tomu, aby „teď“ hrál v tomto filmu, nebo byl součástí „tohoto“ seriálu. V tichosti a s pokorou vyčkává, a když k němu doputuje nějaká herecká nabídka, pečlivě zvažuje, zda ji přijme, či odmítne. On zkrátka ví! Moderuje v rozhlase, připravuje natáčení svého nového celovečerního filmu, o svém milovaném Karlu Čapkovi točí v Českém rozhlase seriál »Na návštěvě u Karla Čapka«, souběžně chystá pokračování filmového, dokumentárního cestopisu »Dopisy od Karla Čapka«, tentokráte po Itálii. A když má Ondřej opravdu volnou chvilku, vezme do ruky fotoaparát a snaží se zachytit to, co jej „tady a teď“ nejvíce upoutá a… A možná ví, že ta opravdová (velká) herecká příležitost na něj teprve čeká. Ostatně, kdo si počká, ten se dočká. O čemž v případě tohoto sedmačtyřicetiletého milovníka aut, precizně odvedené práce a v neposlední řadě toho „roztomilého klučiny,“ který se coby syn Vladimíra Menšíka a Stelly Zázvorkové poprvé představil celému národu na Boží hod vánoční v roce 1980, není nejmenších pochyb. 

Text : LN        fotografie : Dagmar Hájková