21.11.2024 má svátek: Albert
Vladimír Pucholt patří k vzácným lidem, na které když si vzpomenete, musíte se usmívat a je vám prostě hezky. Nepotřebujete se spolu znát, přátelit se, aby to fungovalo. Stačí mít možnost ho potkat a chvilku poslouchat.
Mně se to stalo nedávno v Malostranské Besedě, kde pořádala společnost Kačer & Venclík setkání pod názvem: Dva večery plné překvapení s Vladimírem Pucholtem“. A překvapení to opravdu bylo. Úplný začátek se odehrál ve jménu souboje o místa. Přišlo totiž podstatně více diváků, než bylo židlí v sále a tak zůstaly dveře otevřené, aby ti na koho se nedostalo, mohli zůstat v příjemném prostoru Trick baru a poslouchat zpovzdálí u sklenky vína. Na pódiu usedli oba „páni domu“ - dramatik a režisér Vlastimil Venclík a legenda českého divadla, jeden z posledních svého druhu - režisér, herec a také spisovatel Jan Kačer, který se stal, hybnou silou večera. Jako přítel Vladimíra Pucholta přesně věděl, kam večer směřovat, kde udělat střih, kam odbočit, kde zrychlit a kde nechat proud slov plynout, aby publikum jasně pochopilo, koho má před sebou a mohlo se dotknout Pucholtovy duše tam, kde jako režisér určil. Jeho lehký sarkasmus mířený všemi směry a přesto obalený něhou přátelství, se stal kořením celého večera. Jinak to ani být nemohlo. Jan Kačer je vzdělaný, dominantní, bojovný muž, jdoucí za svou myšlenkou, svým pocitem. Vedle pana Kačera usedla jeho žena - herečka Nina Divíšková. Židle uprostřed pak patřila filmové hvězdě šedesátých let, studentu DAMU a později herci Činoherního klubu nyní lékaři – pediatrovi specializovanému na děti dříve narozené - Vladimíru Pucholtovi.
Úvodní část večera byla zasvěcena lásce všech hlavních aktérů a tou je divadlo a mluvené slovo. Pan Pucholt prokázal, že jeho herecký um se za léta působení v profesi zcela odlišné nikterak neztratil, i když se tu a tam přeřekl a věděl, že obstát vedle hráče, kterým se stala Nina Divíšková , vskutku není jednoduché. Společnost Kačer & Venclík v Malostranské besedě pravidelně pořádá večery čteného divadla, kdy má divák možnost vnímat divadelní text zcela jinak, než jak tomu je u běžných inscenací. Nic nerozptyluje - zůstává pouze slovo vyjadřující myšlenku autorovu a s ním spojené emoce. Vybrána byla jedna ze čtyř epizod hry Vlastimila Venclíka „Hledání ztraceného ráje“. Nádherný, humorný a přitom až bolestný dialog zrcadlící vztah a potřeby dvou lidí na sklonku života. Hra o lásce. Dojemný, bolestínský a odhodlaný Pucholt a brilantní s nadhledem glosující situaci Nina Divíšková. Přesně, jak velí předloha, text, který by okamžitě mohl býti scénářem komorního televizního filmu. A je nutno říci, že všichni přítomní by to zcela jistě přivítali a také si to patřičně užili. Ne jen kvůli tomu, že se Vladimír Pucholt rozhovořil o tom, jak rád by si tuto roli zahrál před kamerou, ale protože zde něco takového prostě chybí.
Hlavní aktér večera přijel z Kanady kde žije, převzít ocenění Českého filmového a televizního svazu Fittes - Trilobit – cenu Vadislava Vančury za celoživotní dílo. Po jeho boku stále usměvavá dáma jeho srdce Rosemary Pucholtová. I ona později zaujala v Malostranské Besedě místo na podiu, aby se s námi podělila o některé ze svých prožitků. Došlo k tomu ve chvíli, kdy večeru již kralovala průzračná otevřenost, noblesa, nadhled a humor jejího muže. Vyprávěl střípky ze svého života, aby je spolu s publikem opět znova prožil – hluboký, radostný i vážný – všechny barvy duhy se do jeho povídání prolnuly. Není pesimistou, kabonícím se na svět, vida více šedi než zářivých barev. Je člověkem, který má dar vidět a porozumět. Nezavírá oči před děním světa, dokáže si udělat jasný úsudek a zařídit se podle něj, nebojí se věci pojmenovat. NE znamená ne a ANO ano. Tak jednoduché to je. Zdá se býti dítětem Štěstěny a každému, kdo ho poslouchá je jasné proč. Je odvážný, bezelstný, naprosto opravdový, a s otevřeným srdcem a důvěrou jde za svými sny a samo sebou pro ně také vše potřebné udělá. Přesně jak velí zákon Rezonance, hrající na planetě Zemi svoji zásadní roli. V takovém případě se totiž vždy spojí nebe se zemí a pošle pomocnou ruku, aby se naše „sny“ vyplnily. Má s tím zkušenost každý úspěšný člověk. A tak nemálo pomocníků přišlo i do života Vladimíra Pucholta a on nám s úctou a dojetím vyprávěl o muži, po kterém později pojmenoval svého syna. O Lyndsey Andersonovi – slavném anglickém režisérovi a spisovateli, který díky svému vlivu pomohl mladému herci z Československa, aby se dostal k pohovoru na studium medicíny na jedné z tamních universit . Přesně to bylo totiž dávným Pucholtovým přáním – studovat v Anglii medicínu. Byl úspěšným talentovaným hercem, k jehož devizám patřila naprostá důvěryhodnost a stal se úspěšným pediatrem – moudrým a hravým, jehož posláním se stalo zachraňovat životy těch nejzranitelnějších. Když hovoří o svém životě, jde z něj světlo a naděje, z jeho ženy pak září něha a klid. Jsou spojenými nádobami, rodiči dvou dospělých dětí propojenými v porozumění a lásce, která je hmatatelná a tím hřeje všechny okolo.
A jaká byla tečka za celým večerem? Taková, která zrcadlí vše podstatné a zásadní. Povídala jsem si chvilku s paní Pucholtovou, zatím co její muž se fotografoval a hovořil s přáteli.
„ Rosemary, prožili jsme moc krásný večer, ale pro vás to muselo být poněkud nudné, nerozumíte česky a přitom jste se celou dobu tak hezky usmívala.“
„Vůbec to nebylo nudné. Viděla jsem, jak je Vladimír šťastný, jak se baví, a když je šťastný on, jsem šťastná i já.“
Text: Tereza Herz Pokorná Fotografie: Dagmar Hájková
