21.11.2024 má svátek: Albert
Světla svící září, modlitba letí k nebi, slzy kanou, srdce se chvěje. Nastal čas loučení se, a já s láskou a vděkem vzpomínám na prožité. Na chvíle radosti, smíchu, chvíle drahocenných rad, na společné sdílení těch nejniternějších pocitů, chvíle, kdy přítomnost vzácného člověka, byla samozřejmostí. Vzpomínání na krásno je darem tvořícím nesmrtelnost těch, kterých čas na planetě zemi vypršel. Vlastimil Harapes, první tanečník naší země, baletní mistr herec, zpěvák a choreograf právě odešel a krásným člověkem byl. Tím zdaleka nemyslím pouze jeho krásu fyzickou, ale primárně dar hluboké lidskosti, velkorysosti a pokory, který si v sobě nesl. Vím to, byl přítomen v mém životě celé půl století.
Vlastimil Harapes přitahoval sluneční záři, i když v jeho životě slunce bez přestání nesvítilo, ostatně to by ani nebyl člověkem. I když v době, kdy tančil na prknech, která znamenají svět, ať už na naší první scéně či předních scénách zahraničních, byli v publiku tací, kteří v něm viděli zjevení vskutku Božské. A bodejť by ne, vždyť jeho krása byla pověstná stejně jako kouzlo osobnosti. On o tomto daru dobře věděl a věděl také, že o to více musí na sobě pracovat, neboť úspěch je jako domek z karet, stačí jen málo, aby se zbortil. Proto tvrdě dřel, a to ne pouze na baletním sále. Čas plynul a ten jeho karetní dům se proměnil v nedobytný hrad. Hrad, který zářil do dáli, i když již dávno netančil. Divadelní jeviště mu domovem zůstalo po celý život, filmy, ve kterých hrál, se promítají stále.
Život je krásný, když člověku jeho vlastní hvězda svítí tak, jako Vlastimilu Harapesovi. To platí, i když bytí pozemské někdy sakra bolí. I o tom mohl Mistr psát romány, byl-li by býval spisovatelem. Mistr, tak byl mnohými nazýván a právem, protože naším prvním tanečníkem zůstal do konce svých dnů. Jeho slávu totiž doposud nikdo nepředčil, a to i přes to, že mladí tanečníci dnes ve svých variacích skáčí o něco výše, a točí třeba i více porouette než on. Hlavní roli totiž hraje charisma a vyzařování, které okouzlí publikum a tvoří výjimečnost umělce. Vím, že mu tento stav dělal dobře, i když by býval někomu ze srdce přál, aby se mu povedlo zaujmout jeho místo, a z úspěchu nové hvězdy by se upřímně radoval. To mohu říci s klidným svědomím. Dobře ho znám, a i když právě dívám na zlatý prsten, který zdobí moji ruku, prsten, jehož střed tvoří srdce z mořského korálu, které se točí, mám-li chuť si hrát, prsten, který je darem právě od něho, nejsou má slova vyznáním lásky, ale díkem za vzácné přátelství jednomu z nejvelkorysejších mužů, jaké jsem kdy potkala. Jsou poděkováním za chvíle, kdy se mi stal přístavem, ve kterém jsem mohla už jako mladá dívka zakotvit, potřebovala-li jsem radu profesní či osobní, vznikla z obdivu k člověku, který pomáhal druhým jako málo kdo v jeho situaci, muži galantnímu, zábavnému, hravému, muži nesmírně hlubokému, noblesnímu, muži nosícímu v sobě atributy šaška i krále zároveň, muži, pro něhož pokora nebyla pouhým slovem, ale základním stavebním kamenem lidského bytí. Přijímal s ní vše, co k němu přicházelo.
„Co se má stát, stane se.“ slyším tě Vlastíku, říkat, a děkuji ti z celého svého srdce za vše, co jsem mohla díky tobě prožít, děkuji, že jsi byl a že jsi…..
s láskou Tereza
Tereza Herz Pokorná
FOTOGRAFIE : Dagmar Hájková
