VÝSTAVA HRAČEK - Zdenka Stejskalová

Ing. Zdenka Stejskalová   15.6.1953 – 23.11.2011 

Zdenka se narodila ve Vsetíně.  Základní školu a gymnázium vystudovala v Příbrami . Její umělecké nadání nešlo přehlédnout a tak začala navštěvovat soukromé hodiny malby. 

S ohledem na kádrový profil otce bylo zřejmé, že šance k přijetí na uměleckou školu byly mizivé.  Vystudovala VŠE, což asi nebyla její volba,  ale díky tomu poznala budoucího manžela Pavla. 

V malování pokračovala, ale spíše si kreslila pro sebe a ani nechtěla svoje výkresy nikomu ukazovat.

Už nezjistíme,  co Zdenku přimělo k malování i k potěše svých blízkých.  

Malování na chalupě

Ale  byla to asi chalupa ve Hbitech, která kdysi bývala hospodou a venkovským krámem. Zdenka postupně využila všechny dřevěné desky jako podklad svých obrazů: víka od sudů, čela postelí, boky lavic, lopaty na sázení chleba.

Tématem byla většinou stylizovaná krajina, která odráží staré dobré časy, kde Zdence bylo nejlépe: bruslení na Vltavě, plovárna z Rozmarného léta, přímořská riviéra, trhy zaplněné spoustou lidiček, krámky s hračkami.

Její obrazy nás pohladí: vyvěrá z nich laskavost, pohoda, vnitřní klid i rodinná idyla. 

Malování kalendářů

A pak se v jejích malbách objevilo další velké téma: golf.  V roce 1996 jsem poprvé jako vánoční dárek dostal malovaný kalendář.  Hrdiny jednotlivých měsíců jsem byl já a náš milovaný pes Baron.  Při bližším seznámení s obrazy objevíte Zdenčin úžasný smysl pro jemný humor, kterým se nás snaží pobavit.

Z vánočních kalendářů se stala tradice a já se těšil na vánoce o to víc, protože mne pod stromečkem čekal nový skvost. Téma bylo tajné a malířku jsem musel měsíce obcházet obloukem.

Hlavními náměty jednotlivých obrazů byl golf nebo naše dovolená .

V roce 2006 Zdenka malovala poprvé na objednávku: vytvořila kalendář pro ženský golfový klub.  

Naším živobytím jsou norská kamna a krby, tak jsem Zdenku požádal o namalování kalendáře pro naši firmu. 

Vznikla tak tradice a během několika let Zdenka vytvořila úžasnou řadu naprosto jedinečných kalendářů. Z původních obrazů kreslených pastelkami nebo akvarelem Zdenka přešla k malbě olejem. Sami můžete posoudit, jak se její technika postupem let tříbila a zdokonalovala. 

Její Jotul kalendáře potěšily a stále ještě těší mnoho obdivovatelů nejen u nás, ale i v Norsku, USA nebo  Japonsku.  

Zdenka - sběratelka

V r. 2004 Zdenka absolvovala Starožitnický kurz a začala se intenzivně věnovat sbírání hraček. Z této záliby se stala velká vášeň. Zaměřila se na pokojíčky, kuchyňky, kupecké krámky a malé panenky. Během několika let vyluxovala většinu bazarů a starožitností v Praze a dalších městech. Podařilo se jí shromáždit sbírku, která je naprosto unikátní se spoustou historických skvostů.

S hračkami se po roce 2011 bohužel už neměl kdo potěšit... Tak  jsem oslovil několik muzeí a spřízněné duše jsem objevil v muzeu hraček v Rychnově nad Kněžnou.  Až budete mít cestu do východních Čech, tak se tam zastavte – stojí to za to!

VÝSTAVA HRAČEK -  Zdenka Stejskalová 

Od roku 1995 sbírám hračky pro děvčátka:

Kuchyňky, pokojíčky, nádobíčko,doplňky do kuchyněk a pokojíčků včetně panenek a malých medvídků a pejsků.

Sbírám také hry pro děvčata a z nostalgie jsem koupila i několik hraček, které simpamatuji ze svého dětství, které jsem prožila v padesátých a na začátku šedesátých let.

Když jsem byla asi šestiletá, bydleli jsme právě v té době ve Zvolenu, v paneláku. V předsíni, kterou tvořila úzká chodba byly po levé straně vestavěné skříne, na polici jedné z nich jsem měla byteček pro panenky. Tvořila ho kuchyňka, obývací pokojík a ložnice. Všechno bylo krásně uspořádané a uklizené, na stolečcích vázičky s květinami, talířky a příbory, u sedací soupravy lampa s plochou baterií, stačilo přiložit drátky a lampa svítila. Vlastně jsem si ani moc nehrála, ráda jsem dělala pořádek a dívala se do svého malého světa.

Když mi bylo osm, narodila se moje sestřička Ivetka. Byl jí asi rok, když jsem jí dovolila, lépe, když mě rodiče přinutili, abych jí ukázala svůj malý svět. Ručičky malé sestry ho během pár vteřin rozmetaly. Bylo to strašné! Víc si nepamatuji, ani kde skončil krásný nábytek,panenky,nádobíčko. Už jsem to nemohla mít pod kontrolou, přestala jsem si hrát a začala jsem si číst a kreslit.

Ráda vzpomínám na tetu Vlastu, žila v Topolčanech, kde jsem trávila vždy polovinu letních prázdnin. Tam jsem se narodila a tam žila moje milá babička Slámová, matka mé maminky, v solidní vilce s krásnou zahradou. Nechal ji postavit dědeček v době, kdy se mu začínalo jako vrchnímu revidentovi banky dařit. Krátce na to ale umřel. Babička žila v tom domě pak se svými dvěma dcerami a potom sama celý svůj život. Jen v horkém létě jihozápadního Slovenska jsme tam byli s ní. V zadní ulici nedaleko vilky byla dílna, kde vyráběli něco, nevím už co z umělé kůže. Odřezky vyhazovali před dílnu a já si je chodila sbírat. Malé kousky v červené, žluté, zelené a modré barvě. No a z toho mi teta Vlasta šila pro panenky nádherné kabelky, tašky, aktovky, botičky. Moje panenky měly dokonalou výbavu. Maminka mi na ně pletla i šila. Někdy v tom bořitelském období jsem si vzala ve Zvolenu ven tašku s panenkou a s celou její výbavou. A všechno jsem ztratila. Dodnes si dokážu vybavit tu bolest a smutek. Některé věci už nikdy ničím nelze nahradit.

Ale můžeme se o to aspoň pokusit, pozdě, ale přece.

V devadesátých letech jsme měli firmu v Mánesově ulici. A tam také byl v jednom domě ve sklepě úžasný bazar. Ráda jsem tam chodila, protože jsem vlastně celý můj dospělý život měla ráda staré ohmatané věci, které pamatovaly dobu, kdy jsem tady ještě nebyla, donu, kterou jsem si zamilovala už někdy ve 12 letech. O prázdninách jsem totiž u svých babiček četla staré knihy a časopisy jejich mládí, milovala jsem a pořád miluji staré černobílé filmy ze 30 tých a 40 tých let.

Jednou jsem ve zmíněném bazaru uviděla na horní polici něco neuvěřitelného, starou kuchyňku v bedýnce s oknem. Nesměle jsem se zeptala na cenu, bylo to 5 tisíc, můj měsíční příjem. Styděla jsem se poprosit, aby mi ji sundali a já mohla vstoupit do toho malého kouzelného světa, a tak jsem odešla. Zanedlouho jsem se vrátila, odhodlaná si ji nejen prohlédnout, ale snad i koupit. Prodali ji! A navíc mi sadisticky popisovali bohaté vnitřní vybavení, každý šuplíček s příbory, skříňky s nádobíčkem, kamínka…

Tehdy jsem si řekla, že budu hledat tak dlouho, až si něco stejně krásného koupím taky.

Chodila jsem dál po bazarech a starožitnictvích, ale už jsem hledala jen hračky. Moje holčičí hračky.

Brzy jsem objevila kuchyňku i obýváček svého dětství a potom taky tu první vysněnou kuchyňku, plnou krásného drobného nádobíčka a doplňků z dětství své maminky a babičky.

 text a fotografie : Pavel Stejskal

Fotogalerie