ŽENA V NÁS JE TOU NEJKRÁSNĚJŠÍ BYTOSTÍ NA CELÉM SVĚTĚ...

Je léto, čas prázdnin, čas her, čas radosti a malin nezralých, jak praví klasik, ale také čas potkávání sebe sama...

Píši sebe sama, neb tohle povídání se týká nás ŽEN a mužům pak může sloužit jako malý návod na to záhadné, opačné pohlaví o které v jejich životě převážně běží. Již několik dní si říkám jak začít, jak popsat nepopsatelné, jak uchopit neuchopitelné, jak vám nabídnout setkání s výjimečnou bytostí - se ženou jménem MARTINA SLABÁ.

Začnu snad takto : Martina Slabá je velmi silná žena. Pro mnohé také víla, ovšem víla speciální. Není křehkou, rozbitnou bytůstkou, jak by se od víly prvoplánově očekávalo. Samozřejmě, že to vše v sobě má stejně jako velkou něžnost, ale ona sama je spíše vílou kořenů. Spojena se zemí se vznáší ve výšinách. Paradox? Ne realita. To poznáte v případě, že se s ní jednou setkáte. Doteky předků, otisk minulosti v nás je tím, co jí zajímá. Naše pravá podstata a vše, co se od ní odvíjí, co nás zatěžuje, podle čeho podvědomě jednáme a co nám dává křídla, umíme-li to správně uchopit. Mluvím o víle, pojďme tedy do pohádky. Narodila se holčička, vyrůstala v lásce pod ochranou všech blízkých, byla radostná. A jak rostla, prožívala své sny, touhy, smutky, prostě vše, co k životu patří. Studovala, potkala svou velikou lásku, vdala se, porodila dvě krásné dcery a její práce s vyhlídkami do budoucna v té době vskutku obrovskými, ji bavila, byla šťastná. Jenže tu byl také ten hlas. Hlas, který ji neustále říkal: „ Tohle ještě není ono...“ Přemýšlela nad těmi slovy, ale nevěděla, kam přesně míří.Vše přeci zvládala, zbýval i čas na malování, které ji dělalo radost již od dětství, ostatně svým dcerám pohádky nejenom vyprávěla, ale také kreslila. Všechny tři díky tomu prožívaly krásné spojení ženské části rodiny a to za láskyplné podpory té mužské. Kýč? Ne, pohled do rodiny, kde si lidé v úctě vycházejí vzájemně vstříc. Bylo jí 36let, takřka vše vypadalo býti sluncem zalité avšak přesto přicházely chvíle kdy cítila nevysvětlitelnou, vnitřní bolest. Nechápala odkud pramení a protože byla zdravá začala hledat vysvětlení jinde, než ve světe medicíny. Věci odehrávající se mezi „nebem a zemí“, jí začaly odpovídat, ona pak poznávat samu sebe, až došla k prameni své bolesti, vyléčila ji a teď pomáhá druhým na jejich cestě k poznání, pochopení, k probuzení, nebo chcete-li k osvobození ženy v sobě. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Nového života Martiny Slabé a vlastně i celé její rodiny pak začátek. Ptáte se, jak k tomu pramenu došla, co se vlastně stalo a co z toho vzešlo? Navštívila několik kurzů práce s energiemi, meditovala, naučila se vciťovat do svých nejhlubších pocitů a vynášet je na denní světlo, začala hledat rodové zátěže. Intuitivně šla po své ženské linii, ve které se zrcadlí také celé dějinné dění světa. Kořeny její bolesti musely být někde tam, neb nepocházely z vlastního života, ale byly s ní evidentně spjaty. Zjistila, že jsou viditelné věci a skrytá témata rodů – celých generací - a je důležité se jich dotknou a vyplakat je, je-li třeba, pocítit vděk k předkům, úctu k jejich starostem i bolestem, poděkovat za to, jakými díky nim jsme my. Začala v sobě daleko více vnímat ženu , ženu ve své prapodstatě. Ženu něžnou i divokou, klidnou i vášnivou, tvůrčí a ve svém nitru svobodnou. Začaly se jí zdát Mandaly aniž by o nich cokoli věděla, říkala jim kruhové symetrie. Viděla je všude v přírodě, cestou do práce, kdekoli se pohybovala. Bála se, že se možná zbláznila. Když první z nich nakreslila, byl klid. Ale začalo období intenzivního malování, vypadalo to, jako by její obrázky dokázaly léčit chmury. Kreslila zprvu jen pro sebe „do šuplíku“. Když ho jednou otevřela a obsah ukázala kamarádce, ta se na ní nadšeně podívala: „Ty kreslíš Mandaly?“ Byly plné květin, zemské síly i něžné motýlí energie, zrcadlilo se v nich čtvero ročních období, hrály všemi barvami, byly nesmírně ženské a měly hloubku, která vyvolává krásné pocity, a nebo ne, to podle toho. Šuplík byl otevřen a Mandaly se rozlétly do světa. Vznikaly další a s nimi se zrodila myšlenka karetní řady. Její realizace trvala deset let a byla k ní třeba síla i odvaha. Každá karta je kreslena s láskou, ale její autorka si musela projít i všechna s ní spojená bolestná témata. Jak známo vykládací karty mají dva póly – pozitivní i negativní – Jin a Jang. A pak jsou tady ještě - Bílé stíny, jak jim Martina říká, vše co si nedovolujeme, zakazujeme, v čem si my sami bráníme. I to musí být pojmenováno. Rodina ji podporovala, důvěřovala tomu co dělá a dala ji potřebné podmínky. Odpovědi na všechny otázky máme v sobě a tak je Martina hledala, učila se, tvořila a její úsilí přineslo své ovoce.

Karty pod názvem ŽENA vydal její muž, ne že by nebyl zájem některého prestižních nakladatelství, ale autorka chtěla mít vše sama pod kontrolou. Každý odstín barvy pro ni hraje důležitou roli, má vlastní symboliku a ona ve svém srdci nese zodpovědnost za každý jejich balíček. Prodala se jich spousta, zájem roste, tisknou se nové. Nejsou to karty, které by prozrazovaly budoucnost, ale vypovídají něco o vás samotných o blocích, které v sobě máme o tom, co si potřebujeme vyjasnit, čeho se zbavit, co naplnit, co nám přináší štěstí. A také se na ně můžeme dívat jen tak pro radost z barev, které nás přitahují a působí na naše podvědomí. Jako další přišly na svět omalovánky s názvem Žasnoucíma očima a jejich majitelé doslova žasnou, co se o sobě dozvědí, když si s nimi malují. Probouzejí totiž své vnitřní dítě, tu část v nás, která stále touží si hrát. V Martinině práci hraje hlavní roli příroda a také láska a vděk, největší zdroje síly, které k nám přicházejí. Fascinuje jí každodenní běžný život, drobnosti „ Všechna ta jemná, něžná setkání každodennosti“ jak tomu říká. Je mezi nimi i to, jak druhému podáme šálek kávy, jak se na něj podíváme, jak se usmějeme a jak odpoví on. Na svých seminářích vše co poznala, učí druhé - ty kdo mají problémy se zastavit a jen dívat, ty co hledají v nebesích a zapomínají stát pevně na zemi a nebo naopak, ty kdo se cítí být přikováni k zemi a touží vzlétnout. Vždyť hlavní kouzlo je v propojení obého, v přijetí sám sebe i druhých.

A to největší dobrodružství, jaké můžete zažít? - ŽENA - poznávání sama sebe, potkání té úžasné bytosti, která si říká JÁ.

„Žena, která jedná v souladu se svým nitrem a je spokojená ve své ženskosti, září a je magicky přitažlivá. Její tělo má nesmírnou sílu a zářivou energii, která je v pohledu očí i úsměvu, vyzařuje z chůze, pohybu boků a vlastně ze všeho, co dělá.“ říká v úvodu své knihy Martina Slabá. Knihy která vám podává pomocnou ruku, vede vás k tomuto dobrodružství. No a já vám přeji šťastnou cestu, ať už se na ni vydáte s Mandalami nebo bez nich, je to ten největší dar, který si můžete dát a léto se k tomu krásně hodí. Můžeme se bosy toulat ranní rosou, tančit na louce, brouzdat se potokem, procházet lesem, dát si kytku do vlasů a jen tak snít, radovat se se svými blízkými i samy se sebou, najít si své klidné místo v tomto turbulentním světe...

                                                                  Tereza Pokorná

Fotografie : Dagmar Hájková          www.martizena.cz

Fotogalerie